Exstarosta Tomášek: Zjistil jsem, že politika je pro jiné nátury

Obojí v rozhovoru zmiňuje první „porevoluční“ starosta Pelhřimova Jan Tomášek, který dnes pracuje jako knihovník a dokumentátor Muzea Vysočiny.

Jaké jsou Vaše vzpomínky na první dny po 17. listopadu 1989 v Pelhřimově?
Vzpomínám si třeba, jak jsme těsně po 17. listopadu měli schůzi odborů pracovníků kulturních organizací, kde nás chtěli studenti informovat o dění v Praze, ale straničtí funkcionáři jim nepovolili vystoupit. Ale na úvod chci říci, že jsem nebyl v „první linii“ zakladatelů Občanského fóra (OF) v Pelhřimově. Tu tvořili hlavně pánové Horníček, Šaman, Roubal a Litomiský. Do OF jsem se dostal až o pár dnů později. Nikdo jsme nebyli na změnu režimu připraveni, ani psychicky, ani po stránce zkušeností. Sám jsem byl knihovníkem bez vazeb a známostí, nevěděl jsem, jak „se v tom chodí“ – to bohužel věděli jiní, kteří se pak „překabátili“. Jinak si ale také vzpomínám na výbornou atmosféru v nově vzniklé příloze OF Pelhřimov v rámci týdeníku Nástup. Tam jsem působil jako redaktor a poznal jsem řadu skvělých lidí jako Jaroslava Jonáše nebo Marii Vojnovou. Byli jsme plní nadšení, ideálů i iluzí.

Už v roce 1990 se rozhodovalo o volbách a obsazení pelhřimovské radnice…
Nejprve na jaře proběhla takzvaná kooptace. Byl jsem kooptován do rady, předsedou národního výboru se stal Jan Litomiský. Jako věřící člověk jsem vstoupil v roce 1990 do Československé strany lidové (ČSL). V podzimních volbách byly dva nejsilnější subjekty: Demokratická koalice, tu tvořily OF, ČSL, zelení a Československá strana socialistická, zatímco základem Spojenectví pro místní samosprávu byla sociální demokracie. První koalice se vymezovala jako pravicová a druhá proti ní jako levicová. Už tehdy mi bylo proti srsti to vymezování, které je dnes v politice dovedeno do extrému. Naše koalice, ve které jsem dostal, tuším, druhé největší množství hlasů, vyhrála a začalo přehazování horkého bramboru, kdo bude starostou. Bránil jsem se, protože jsem se necítil fundovaný. Ale byl jsem k tomu dotlačen. Při první schůzi zastupitelstva města jsem v tajné volbě o jeden hlas vyhrál.

Asi nebylo jednoduché přebírat úřad, který fungoval podle komunistických pořádků…
Já jsem se nedíval, kdo je ve straně, a kdo ne. Několik úředníků muselo odejít na nátlak některých zastupitelů, některé se mi podařilo obhájit. Kádrování mi bylo proti srsti, i když v Pelhřimově naštěstí nebylo tak silné. Podařilo se zachovat chod úřadu, jeho zaměstnanci spolupracovali naprosto loajálně, žádné problémy jsem v tom neviděl. Nechápal jsem to ideologicky: „Ty jsi komunista, to znamená, že jsi špatný člověk.“

Jak jste vnímal dobu, kdy se OF začalo štěpit na ODS? Tehdy se zároveň dělily dva proudy politiky: Havlova idealistická občanská a Klausova pragmatická stranická…
I když jako lidovec se k vývoji OF nemůžu tolik vyjadřovat, obecně tak široké hnutí nemohlo zůstat. Každá revoluce požírá svoje děti: v českém prostředí to na rozdíl od Francouzské revoluce nebyly gilotiny, ale spíš pletichaření. Havel byl plachý idealista, který byl přesvědčen o vítězství pravdy a lásky. Klaus chtěl dotáhnout transformaci socialismu na kapitalismus a tu musela provést pravicová strana, takže Klausův proud byl nutný. To, jak se to podařilo a co to provázelo, musí posoudit každý sám.

Bylo po roce 1989 něco, co hodnotíte i s odstupem jednoznačně kladně?
Jednoznačných pozitiv byla spousta: otevření hranic, z hlediska mé profese zlepšení péče o památky a vůbec změněná tvář měst. Společnost se zdemokratizovala, mohl se začít rozvíjet občanský život.

A z čeho naopak cítíte zklamání?
Když pominu už zmíněné potíže při transformaci, tak mi vadí, že se dodnes patláme v tom, jestli někdo byl ve straně, nebo nebyl. Je to bramboračka, která nás odvádí od podstatných věcí. Ale i další věci se bohužel opět zideologizovaly: například církevní restituce. Zklamáním je pro mě i strašlivá korupce a prorůstání mafiánství i do složek, které mají lidi chránit. Vadí mi, že v tomto státě neplatí právo pro každého stejně. Příčinou je snad částečně naše národní povaha, ale hlavně morální devastace národa před rokem 1989, kdy komunistický systém dovolil krást a ukazoval tak lidem, že krást se vlastně může. Vytěsnili duchovno a naopak zdůraznili materiálno – podle toho pak vypadala i transformace.

Ve druhém období už jste na starostu nechtěl kandidovat?
Lidovci chtěli, abych dále kandidoval, ale odmítl jsem. Už na konci období jsem poznal, že tato politika není prostor pro mě, že je pro jiné nátury. Necítil jsem se na to ani zdravotně.

Nyní jste zastupitelem v obci Kámen. Je něco, co by Vás přimělo k hlubšímu návratu do politiky?
Současná doba láme lidskou duši. Pokud by šlo o celospolečenské ohrožení, třeba byl ohrožen vývoj mladé generace (a bylo zapotřebí někoho, kdo má více zkušeností) a nebo byl ohrožen národ, tak bych navzdory svému věku považoval nějaké angažování za nutnost, ale rozhodně ne v nějaké významnější funkci.

Jan Mazanec