Doslova to platilo včera, kdy jediný uměle zasněžovaný svah v okrese patřil již třetímu ročníku Memoriálu Pepy Šlaka. Z autobusů i aut naskákala do přezkáčů rovná osmdesátka školáků.

„Je to trochu zvláštní pocit lyžovat, když se to všude okolo pomalu zelená. Ale jezdí to fakt dobře,“ pochvalovala si čtrnáctiletá reprezentantka pelhřimovské ZŠ Na Pražské Veronika Hanzálková, která si před sebe nepostavila přehnané cíle. Totiž prosmýknout se mezi brankami do toho opravdového a nepřerazit se při tom.

„Sníh je trochu namrzlý, je třeba dávat si větší pozor. Zase to ale jezdí rychleji,“ pověděl pozdější vítěz mladší věkové kategorie Marcel Poláček z pelhřimovské ZŠ Osvobození bezprostředně předtím, než se odpíchl ze startovacího zařízení. Třistametrový slalom mu trval 24 vteřin a pár desetinek k tomu.

O nominaci rozhodl um, ale i odhodlání

Zatímco někteří kluci už klopýtali v přezkáčích kostrbatou pěšinkou na párek a čaj do hotelové restaurace a rozebírali přitom, jak být ve druhém kole ještě rychlejší, tělocvikáři z jednotlivých škol bedlivě sledovali další startující. V každé kategorii mohli „postavit“ nejvýše pětici svěřenců.

„S dětmi jezdíme na lyžařský výcvik. Zhruba tedy víme, jak na tom kdo je. Záleží ale i na tom, jestli ten který žák má chuť si zasoutěžit,“ ozřejmil způsob sestavení školního družstva Lukáš Vlach z pelhřimovských Krásových domků.

Shodou okolností právě jeho svěřenci opanovali obě starší kategorie. Oba vítězové navíc chodí do 9. A. Pavla Hovorková by součtem časů porazila i nejrychlejšího mladšího sedmáka, její spolužák Radek Štěpánek prolétl mezi tyčkami jako vítr, pokaždé mu stačilo 21,5 vteřiny.

Spokojený byl i Petr Šlak, syn známého tělocvikáře, na jehož počest se na Křemešníku závodí. „Táta by byl šťastný. Lyžařinu měl rád, vlastně byl jedním z těch, kteří tuhle sjezdovku zakládali,“ pověděl Šlak mladší, který se jako jeden z členů pelhřimovského Ski klubu podílel i na samotné organizaci memoriálu.

Dění na sjezdovce přihlížela vedle rodičů i řada odborníků. „Tahle závodnice jezdí úplně stejně jako její táta. Nohy má hrozně u sebe. Musí se přece zapřít. Ale zase bojuje,“ pravil znalecky Pavel Sochorek ze spolupořadatelského domu dětí a mládeže, který coby tělocvikář učil při tehdy ještě povinném horském školním výcviku lyžovat rodiče dnešních závodníků. Za chvíli už se těm nejlepším houpaly na krku medaile.