VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Lidé z džungle nevidí ve lhaní nic špatného

Humpolec, Tambopata – Džungle jí chybí. Devětadvacetiletá bioložka Zuzana Bartáková původem z Humpolce strávila přes rok v peruánské Amazonii.

7.2.2011 1
SDÍLEJ:

"Každý, kdo se v džungli na chvíli zastaví, může cítit tu ohromnou energii, která v ní pulsuje. Člověk si rychle zvykne být neustále obklopen nádhernou přírodou," říká Zuzana Bartáková Foto: Archiv Zuzany Bartákové

Nejenom příroda, ale i tamní kultura ovlivnila její pohled na svět. „Lidé si tam většinou hlavu s ničím moc nelámou. A proč taky, říkají. Buď problém vyřeší, a když se nedá řešit, tak ho neřeší,“ říká s úsměvem.

Jak jste se do amazonské džungle dostala, přesně kam a přes jaký program, co konkrétně jste tam dělala?

Prvně jsem do Amazonie přiletěla na jaře roku 2008, nedlouho poté, co jsem ukončila studia biologie a ochrany životního prostředí na vysoké škole. Přivedla mne k tomu moje spolužačka, která tam odletěla „na zkušenou“ už v průběhu studií. Vrátila se velmi nadšená, byť s tropickou chorobou leishmaniózou, se kterou strávila asi měsíc na Bulovce na oddělení tropických chorob. Já si hned začala šetřit na letenku, protože práce, na kterou jsem se tam hlásila, byla jako biolog-dobrovolník. Měli jsme hrazené ubytování a stravu, ale cestu a ostatní výdaje jsme si museli uhradit. Místo, kde jsem pobývala, bylo ekoturistické centrum Explorer’s Inn v Národní rezervaci Tambopata v peruánské části Amazonie poblíž hranic s Bolívií a Brazílií a fungovalo napůl jako základna pro vědce a napůl jako ekoturistické středisko. Vědci z různých světových univerzit zde mají své výzkumné projekty, některé z nich běží již více než třicet let.

Co bylo ve vašem popisu práce?

Naším úkolem bylo projekty udržovat v chodu a podávat pravidelné monitorovací zprávy, což v praxi znamená, že jsme pětkrát do měsíce mapovali kajmany, desetkrát do měsíce papoušky, co se každé ráno přilétají krmit na jílová soliska, téměř každý den vydry obrovské na jezeře. Ty jsou jedním z nejvíce ohrožených druhů zvířat v rezervaci a opravdu jsou obrovské jako dospělý člověk. Prováděli jsme sběr botanických dat, měřili stromy, odebírali různé vzorky a podobně . Také jsme pravidelně mačetou prosekávali stezky, starali se o bylinnou zahrádku, kde jsme měli léčivé rostliny z džungle a o malé místní muzeum. Důležitá byla i asistence vědcům, kteří pravidelně či náhodně přijížděli kvůli výzkumu. Ještě jsem občas prováděla turisty. To jsem naštěstí nedělala sama, byli jsme tam většinou tři až čtyři stálí biologové dobrovolníci. Během prvního pobytu v Peru jsem strávila v džungli půl roku a protože jsem si džungli zamilovala, v dalším roce jsem se do Peru hned vrátila a strávila v džungli dalších devět měsíců.

Po příjezdu na místa tolik vzdálená naší zemi a kultuře lidé většinou zažívají něco jako kulturní šok. Jistě jste se setkala s něčím, co by Středoevropana nenapadlo i při důkladné teoretické přípravě. Co to například bylo?

Nedá se říct, že by to byla jedna velká věc, která by mě velmi šokovala, spíš to byly drobnosti, které kdyby se poskládaly, tak už by na nějaký pěkný kulturní šok vydaly. Nejvíce to bylo asi jiné myšlení lidí, se kterým jsem se tady v Evropě předtím nesetkala. Není ani horší ani lepší, je prostě jiné. Jsou to velmi veselí lidé a moc se s ničím netrápí. Nehrnou se většinou za nějakým bohatstvím, stačí jim, když mají co jíst a nejlépe i co pít, a to jim stačí. Život se snaží užívat. Mí kamarádi často pracovali a po nějakém čase, když ušetřili něco peněz, tak dali výpověď, peníze si chvilku užívali, když jim došly, zase začali pracovat.

Taky si často vymýšlí a lžou, většinou tedy pro legraci. Především ve lhaní nevidí nic špatného. Jednou jsem dlouho diskutovala s jedním kamarádem a nemohla jsem mu vysvětlit náš evropský pohled, že lež je něco špatného. Pořád se mi smál, že jsme blázniví gringové, což oni se celkově smáli dost často. Ale v Peru mají takové přísloví, že lidem z džungle se nedá věřit. Ze začátku mě občas dovádělo k šílenství, že jsem na zcela obyčejnou otázku, například jak slaví Vánoce, či zda se pojede zítra lodí do města, dostala několik naprosto různých odpovědí. Ale po čase jsem si zvykla a už jsem to neřešila.

Zaskočilo vás ještě něco?

Obrovská sledovanost telenovel, a to nejen ženami, ale i muži. Vůbec celkově se mnoho holek chová jako postavy z telenovel, viděla jsem jich pár, které dokáží být doslova šílené a spřádat neskutečné plány, jak ulovit nějakého kluka, které jsem si myslela, že mohou být pouze výplodem mozku nějakého scénáristy. Ale v Jižní Americe jsem viděla, že je to skutečnost. Také jsou z našeho pohledu přehnaně romantičtí, srdíčka, psaní milostných dopisů a neustálé opakování si, jak se milují, uvidíte a uslyšíte stále nejen od ženského pohlaví a i teď mě to stále dokáže překvapovat.

Adaptace na prostředí a zvykání si na odlišné kulturní vzorce prochází určitým vývojem. Jaké jste prožila mezníky při zvykání si na život v džungli?

Myslím, že jsem si celkem rychle zvykla, důležité je odlišnou kulturu neodmítat a já se celkem rychle přizpůsobila a nakonec se mi ten jejich humor a způsob života velmi zalíbil, až na ty telenovely. Naštěstí mé peruánské kamarádky, které se mnou pracovaly v džungli, byly i díky tomu trochu odlišné.

Na co si musí nezkušený běloch dávat v amazonské džungli největší pozor?

Kupodivu džungle není tak nebezpečná, jak si člověk myslí. Hadi i pavouci jsou velmi plaší, džungle je boj o každodenní přežití, takže žádný tvor nechce zbytečně riskovat. Běloch neboli místní populární označení gringo, by se měl v džungli pohybovat pouze po stezkách a nescházet z cesty, protože když se ocitnete třeba jen pár metrů mimo stezku, potom díky husté a všude stejné vegetaci kolem vás budete jen těžko hledat cestu zpátky. Jinak zcela nejhorší je hmyz. Od komárů, kteří vás ve velkých hejnech obklopují po celou vaši cestu pralesem, přes různé bodavé druhy muchniček, roztoče, kteří se vám pohybují pod kůží a vy pouze vidíte, jak vám naskakují na těle kousance, po larvy, které se vám vyvíjejí několik týdnů pod kůží a až se dostanou do určitého stadia, tak je teprve můžete dostat z těla ven. Navíc komáři na vás mohou přenést řadu tropických chorob, proti nimž není očkování, jako leishmanióza či horečka Dengue, malárie se naštěstí v této oblasti nevyskytuje.

V džungli jste si našla i partnera, domorodí obyvatelé či míšenci asi nebudou uzavření vůči lidem z venku. Jak jste se sblížili?

Místní jsou zpočátku trochu uzavření, ale není těžké se s nimi spřátelit. S mým přítelem Alanem jsem se seznámila v ekoturistickém středisku, kde jsem pracovala, on tam působil jako turistický průvodce. Byli jsme tam jako malá komunita, biologové, průvodci a personál, protože do města jsme jezdili jednou, maximálně dvakrát do měsíce, vyprat si, nakoupit nejdůležitější věci a vyrazit večer za zábavou. Získala jsem proto mezi lidmi, se kterými jsem tam pracovala, své nejlepší kamarády.

Když zhodnotíte jejich styl života a ten náš, co je pro vás základním rozdílem? Většina lidí, co navštívila jižní Ameriku a prales, tvrdí, že u nás se lidé rozčilují a trápí kvůli zbytečnostem a malichernostem.

To je pravda, tam si většinou hlavu s ničím moc nelámou. A proč taky, říkají. Buď problém vyřeší, a když se nedá řešit, tak ho neřeší. Kromě rozdílů, které už jsem zmínila výše, ještě velmi rádi tančí, a to při jakékoliv příležitosti. Mají spoustu druhů místních i národních tanců a všichni jsou výborní tanečníci. Přítel se velmi divil, když přijel do ČR, že tu jen sedíme v hospodě a pijeme pivo.

Pobyt v panenském pralese musí být jistě očistný, doléhaly k vám také zvuky pil těžařských společností, či bagry plantážníků, díky kterým „plíce světa“ a domorodá kultura dostává na frak?

To naštěstí ne, byli jsme v národní rezervaci, kde jsou takovéto aktivity zakázané. Občas ve vzdálenějších oblastech od našeho střediska jsme objevili stopy ilegálního lovu, který je tam bohužel stále častý. Ale na problém kácení pralesů narazíte kdekoliv mimo rezervaci. Cokoliv, co nemá státní ochranu, se ve většině případů snaží místní zpeněžit. Velké společnosti jim většinou nabídnou malý obnos, což pro ně však představuje celkem slušnou sumu. Dalším velkým problémem v oblasti je těžba zlata, místní břehy jsou na zlato velmi bohaté, a tak všude podél řek můžete vidět místní zlatokopy, kteří těží zlato zastaralým způsobem, a do vody se dostává velké množství rtuti. Ryby jsou už v místních řekách nepoživatelné. Vláda to zatím moc nereguluje, respektive po několika neúspěšných jednáních se zlatokopy následovaly velké násilné demonstrace, při nichž byla třeba vypálena místní radnice.

Jak se k neurvalému postupu „civilizace“ staví místní? Zvažují výhody a nevýhody, nebo jim je nejdražší džungle a s ní spojená identita? Opravte mě, jestli mé představy nejsou moc romantizující.

Toto se absolutně nedá generalizovat. Jsou místní, kteří se z města nehnou a do džungle by nikdy nevkročili, ale je zde také spoustu lidí, kteří svoji džungli milují a jsou na ni hrdí. Především místní, kteří pracují v turistickém ruchu, poznali, že džungle je to jedinečné, na co se sem jezdí dívat lidi z celého světa.

Jakou mají dnes oporu domorodci v peruánské džungli? Stojí na jejich straně vláda, nebo neziskové organizace? Často se stává, že se v Evropě stanou středem zájmu při ojedinělé události v rámci kampaně, kterou burcují jejich sympatizanti. Poté, co se podepíšou v internetových peticích, však zájem vyšumí.

Vláda zatím moc na straně domorodců nestojí. Většina neziskovek, které v oblasti pracují, se samozřejmě snaží dělat maximum, ale dnes a denně naráží na velké problémy. Jinak mám bohužel dojem, že svět o osudy domorodců i tropického deštného pralesa skutečný zájem moc nemá.

Jaký byl váš běžný den v džungli?

Krásný! Vstávala jsem kolem půl páté, což mi vůbec nepřišlo brzy. Jednak džungle je už od svítání velmi hlučná, to jsem si pak nemohla zvyknout na to ticho tady, a jednak jsme tam chodili i poměrně brzy spát. Slunce tam zapadá okolo šesté hodiny po celý rok a večer při svíčkách toho není tolik co dělat. Internet tam byl tedy zaveden, na solární panel v průběhu dne, a používal se pouze pro nezbytně nutné účely. V jednu hodinu býval oběd, ke kterému jsme zasedli společně s turisty, kteří nám vyprávěli své zážitky z jejich prvního pobytu v džungli, a po obědě následovala siesta, neboť v této době se šplhala teplota až ke čtyřiceti stupňům Celsia a život v džungli utichal. V pozdním odpoledni či večer jsme zase vyráželi na nějaké výzkumy. A večer se shromáždili opět ke společné večeři, po níž jsme šli hned většinou spát.

Je džungle návyková?

To stoprocentně, člověk si velmi rychle navykne na naprostý klid a pohodu a být neustále obklopený nádhernou přírodou.

Dalo by se říci, že džungle je i stav mysli člověka?

Ano, kdo jednou džungli pozná, liány ho svými neviditelnými kořeny navždy s džunglí spoutají. Navíc džungle má svůj jungle spirit, jak tomu místní říkají, pro ně džungle není tvořena jen ze zvířat a rostlin, ale také má svůj spirit, jakési bytosti, duchy a síly. Myslím, že každý, kdo se v džungli na chvilku zastaví, může cítit tu ohromnou energii, která v džungli pulsuje.

Daleko od splácení hypoték nebo leasingu na auta člověk jistě přemýšlí o tom, zda má toto vůbec smysl. Jak vás pobyt v pralese změnil?

Právě, že jsem poznala trochu jiný hodnotový systém, jiný pohled na svět, jsem určitě k mnoha věcem otevřenější, a ty věci, co jmenujete, jsou mi stále vzdálené.

Před rokem jste se vrátila zpět do Čech. Antropologové v tomto smyslu hovoří o dalším kulturním šoku, který následuje po návratu. Čím byl pro vás tento?

Zase jsem se ocitla v jiném světě, nechápala jsem, kam všichni pořád tak spěchají, a především, co to řeší za pitomosti. Bohužel jsem se po čase zas adaptovala, ale myslím, že ne zcela.

Vrátila jste se i se svým manželem, který se v džungli odmalička pohyboval. Nemohu si nevzpomenout na Alberta Vojtěcha Friče, který ze své cesty po Paraguayi přivezl v roce 1908 do Prahy indiána Čerwuiše, o čemž napsal i knihu. Ta se hemžila mnoha zajímavými a vtipnými historkami. Tyto dva případy v dnešní éře globální vzdělanosti a internetu i v nejzapadlejší vesnici samozřejmě srovnávat nelze, ale přesto, na jaké překvapivé situace narážel váš partner? Jak si na pobyt v Praze nebo Humpolci zvykal?

Trochu vás opravím, stále přítelem, o svatbě jsme uvažovali kvůli problémům s vízy, ty ale pak naštěstí dostal i bez svatby, takže jsme ji zatím odložili. Alan sice vyrůstal v džungli, když mu bylo dvanáct, tak se jeho rodiče přestěhovali do města, aby jejich děti měly snazší přístup ke vzdělání, ale pak se opět díky své práci do džungle vrátil. Díky práci průvodce měl také trochu snazší si zvyknout na život v Česku. Pracoval stále s různými cizinci a z vyprávění tušil, co asi má očekávat. Když jsem se ho ptala, co ho nejvíc překvapilo, tak to prý bylo množství alkoholu a cigaret, co tu vypijeme a vykouříme. Na město si zvykl celkem rychle, líbí se mu, jak je to tu prý všechno dobře organizované, třeba že tramvaje jezdí podle řádu, auta když odbočují, tak blikají, a podobně. Vtipné je to teď, když napadl sníh, který v životě neviděl, ale je z něj hrozně nadšený. Vždycky, když chumelí, chce jít ven. Naopak, když já chci jít na procházku, když svítí slunce, tak to odmítá, že slunce si užil už dost.

Bude vaše budoucnost spojená s džunglí?

Doufám, že ano, ale nechci raději prozrazovat naše plány dopředu.

Autor: Jan Cihlář

7.2.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Hanáci vyhráli také odvetu v Jihlavě

Ilustrační foto

Požár zastavil výrobu v Kronospanu. Firma tvrdí, že šlo o zkrat

Děti si ve žďárském parku hrají v balících slámy

Žďár nad Sázavou - Na šest desítek balíků ze slámy tvoří bludiště na okraji žďárského parku Farská humna. Dočasnou venkovní hernu pro děti tam vybudoval žďárský výtvarník Michal Olšiak.

Tajemstvím úspěchu nováčka jsou skvělá parta a bojovnost

Košetice – Sedm bodů, třetí příčka. Nováček krajského přeboru je bezesporu oživením soutěže.

Dorost remizoval se Svratkou

Pelhřimov – Divizní starší dorost se smírně rozešel se Svratkou Brno, tradičně těžkým soupeřem s vynikající kondicí a důraznou taktikou v dramatické hře. Fotbalistům Brna zbývalo v závěru hry více sil a dosáhli na remízový bod.

V generálce brali brambory

Humpolec – Čtvrtou příčku obsadili na turnaji v Opatovicích nad Labem druholigoví házenkáři humpolecké Jiskry. Týden před startem mistrovských bojů to není rozhodně špatný počin, klání se totiž zúčastnily dva prvoligové a čtyři druholigové celky. Z vítězství se radovaly domácí Opatovice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení