Když se mluví o veterináři, vybaví se většině z nás doktor v bílém, jehož působištěm je opečovávaná ordinace. Deník vyrazil s ledečským veterinářem Pavlem Vrbkou do míst, kde jeho práci může sledovat jen málokdo - do zemědělských družstev a do stanice ochrany fauny v Pavlově.

„Takhle pestrou práci má málokdo. Dopoledne objíždím obvod, mimo to pracuju ve své ordinaci v Ledči, a ještě se starám o zraněná zvířata z Pavlova,“ popisuje běžnou náplň svých dní Vrbka, když v jeho autě míříme k prvnímu zemědělskému družstvu, které dnes navštívíme.

Před kravínem Zemko Kožlí stojí auto inseminátora, který právě skončil svou práci. Předvede nám alespoň nádobu chlazenou tekutým dusíkem, ve které při minus 196 °C odpočívá to jediné z býka, na co se zdejší dojnice mohou těšit.

Co barva, to býk

„Ty barvy odpovídají jednotlivým býkům. Vybírá se, který býk je vhodný pro kterou krávu, aby se jí narodilo tele s určitými vlastnostmi. Jenže i přes veškerou snahu se přihodí, že se narodí a je úplně jiné,“ komentuje inseminátor s humorem svou práci.

Za chvíli už s veterinářem jdeme zkontrolovat jeho pacienty. „Kde je stodesítka? Nevidíte ji?“ Pátrá ve velkém kravíně místní zootechnik po krávě, která měla zvýšenou teplotu. Když ji ve stádě najde a zažene ji do stání, nasadí si Vrbka dlouhatánskou zelenou rukavici, jejíž konec si ještě přetáhne přes krk, aby mu nesklouzla z ramene. Pak už nezbývá než sáhnout do útrob krávy a zjistit, v čem je problém. Krev na rukavici ukazuje na zánět dělohy, je potřeba nasadit příslušnou léčbu. „Měl by to být říjen,“ hlásí v další stáji zootechnik ohledně krávy, která by měla čekat tele, ale přitom na to nevypadá. Je čas vytáhnout další dlouhou rukavici a pohmatem krávu vyšetřit. „Je prázdná,“ potvrdí podezření zootechnika veterinář. Zatímco její družky dostanou antibiotika, takhle kráva opět spadne do kompetence inseminátora.

Další dojnici čeká vyšetření ultrazvukem. Kvůli tomu ji zootechnik oddělí od ostatních krav a nažene do venkovní úzké ohrady. „Tohle je děloha v řezu. Je v ní plod, tak měsíc starý,“ ukazuje nám Vrbka na monitoru ultrazvuku, druhou ruku má hluboko v útrobách zvířete.

Rozloučíme se a přesuneme se do nedalekého družstva v Hněvkovicích. „Jedna kráva je tady uvnitř, vezmu si plášť a podíváme se na ni,“ vede nás Vrbka ke svému dalšímu případu. Neklidný čtvernožec ho již očekává v separaci. Nůž ve veterinářově ruce vypadá děsivě, je však zcela na místě. Kráva má bouli na tlamě, kterou je potřeba rozříznout.

Tato vyhlídka se jí ale rozhodně nelíbí a brání se ze všech sil. Poradí si s ní až dva chlapi. Místností rezonuje zoufalé bučení.

„Má aktinomykózu. Jestli to poroste, půjde pryč. Už ji nepřipouštějte,“ stanoví veterinář diagnózu, která pro dojnici znamená rozsudek smrti. Na zemi po výkonu zůstala louže krve.

Mrzne a v holínkách, byť vycpaných dvěma páry teplých ponožek, začíná být opravdu zima. Zvířecí pacienti ale čekají. Míříme k další stáji. „Tohle je plod mé práce,“ ukazuje veterinář smutnou hromádku hned u vrat. Leží tam na kost promrzlá jalovička, kterou tu rodil dnes o půl páté ráno. Na svět se ale vydala nožičkama napřed a nakonec ji nezachránil ani příjezd veterináře.

Její matku, která se po strastech minulé noci snaží před ošetřovateli co nejrychleji zmizet, čeká vyšetření a dávka antibiotik. „Nechcete si sáhnout do dělohy?“ Láká nás při té příležitosti Vrbka. Odolat není až tak těžké.

V holínách už přestáváme cítit prsty u nohou, pro Vrbku ale není dnešní mrazík ničím výjimečným.

„Už jsem dělal v minus patnácti stupních i císařský řez u krávy. Samozřejmě na stojícím zvířeti a v lokální anestezii. To krev zmrzne hned, jak dopadne na zem,“ popisuje.

Prokřehlí nastupujeme do auta a přesouváme se na trochu idyličtější místo. I zde ale potřebují zvířata odbornou pomoc. Na jejich zranění nejčastěji nese vinu člověk a jeho vynálezy. Vrbka do stanice ochrany fauny v Pavlově jezdí nejen léčit zvířecí pacienty, je také členem správní rady této stanice

„Moje vize je, aby sem děti mohly přijet a viděly, jak vypadají naše zvířata. Každé dítě zná slona nebo žirafu, ale většinou nikdy na vlastní oči nevidělo zvířata, která žijí u nás,“ vysvětluje zvěrolékař.

Vstupujeme do prvního objektu stanice. Pípáním nás vítají kuřata, která v drůbežárně nesplnila požadavky na standardního brojlera, a proto se stanou součástí jídelníčku zdejších chovanců. Ty sem většinou přivedla nepřízeň osudu - nejčastěji úraz způsobený auty nebo zásahem elektrického proudu.

„Bártíku, Bárte!“ budí ošetřovatel František Kunc vydráka, kterému se rozhodně nechce opustit vyhřáté doupě a předvést se nám venku na mraze. Následuje představení dravých opeřenců. Někteří se tu jenom dají do pořádku, další už takové štěstí nemají. Nejčastěji se zraní na stožárech elektrického vedení, po následných amputacích křídel už nejsou schopni samostatného života.

„Tady máme puštíky a kalousy, kteří fungují jako adoptivní rodiče. Aby se odchovaná mláďata nefixovala na lidi, předáme jim je do péče. Už takhle odchovali desítky mláďat,“ vypráví Kunc, který nás stanicí provází. Kousek od nich sídlí úctyhodný exemplář orla královského. Vichřice shodila jeho hnízdo, s nadvakrát přelomeným křídlem už se do přírody nevrátí.

Můžeme si prohlédnout i karanténu, náš průvodce nám ochotně ukáže i zazimované mladé ježky, kteří by sami zimu nepřežili, a hejno drobných koroptví, jejichž maso a vejce slouží jako zpestření jídelníčku místních dravých ptáků.

Zvěrolékař Vrbka, který všechny zdejší chovance dobře zná, sem v zimě nemusí zajíždět až tak často. Práce mu přibude až na jaře, kdy sem lidé začnou vozit mláďata vypadlá z hnízd.

Naši prohlídku bedlivě sleduje kocour Mikeš. I on byl pacientem ledečského veterináře. „Měl poraněnou páteř, dodnes špatně chodí,“ dozvíme se něco o jeho nelehkém osudu. Tady se má ale očividně dobře. „Kolegyně ho moc rozmazluje,“ prozradí na něj Kunc.

I v nepříjemném mraze pokračuje nákladná přestavba stanice, kterou podpořil kraj Vysočina, Český svaz ochránců přírody i soukromí dárci. „Největší problém ale je sehnat peníze na provoz,“ poukazuje veterinář na nejpalčivější obtíž záchranné stanice. Pokud by se podařilo zajistit potřebné prostředky, rádi by se zde pokusili rozšířit populaci norka evropského, kterého z naší přírody už skoro vytlačil větší a agresivnější norek americký.

Krávy bojovnice

Na závěr se ještě vydáme za dalšími sudokopytníky. Sídlí v Pavlově ve stáji jen kousek od stanice. „Tohle jsou úplně jiné krávy. Kdybyste jim chtěli sebrat telata, tak to určitě ve zdraví nepřežijete,“ představuje nám Vrbka mohutné bojovnice chované na maso.

Na rozdíl od svých dojicích kolegyň tráví většinu roku na pastvě a plození jejich telat má na starosti tunový býk úctyhodných rozměrů, který na nás podezíravě kouká obklopen svými poddanými.

Ošetřovat takové rohaté kolosy rozhodně není žádná legrace, pro provedení výkonů je nutné nejdříve je uspat šipkou z foukačky. Ordinovat přímo na pastvě v letním parnu, když se kolem hemží hejna much, není pro veterináře žádná slast.

Kromě takových záležitostí, jako je úprava paznehtů, je všechny tyto krávy také nutné jednou ročně vyšetřit ultrazvukem a zjistit, zda se plemenný býk přes léto dostatečně činil. Dostat při takové příležitosti od divoké krávy kopanec rozhodně není příjemný zážitek.

Je půl jedné. Vracíme se do ledečské veterinární ordinace, odkud jsme ráno o půl desáté vyráželi.

Pracovní den veterináři rozhodně nekončí, ordinuje až do sedmi. Od rána mu navíc každou chvíli v kapse zazvoní telefon. Chovatelé ho neustále zásobují dalšími případy, které vyžadují jeho radu nebo zásah.

„Na obvodě jsem začínal. Před nějakými dvaceti lety, když jsem začal pracovat jako veterinář, se pečovalo hlavně o hospodářská zvířata. O psy se nikdo moc nestaral. Půlka jich byla přivázaná u boudy a nebyla ani očkovaná. Kdo chtěl nechat ošetřit psa, musel až do Havlíčkova Brodu, v Ledči tehdy žádná veterinární ordinace nebyla. Dnes je situace úplně jiná. Práce u malých zvířat neustále přibývá, za chvíli bych asi ani nemusel nikam jezdit a byl bych jen v teple v ordinaci. Práci na obvodě mám ale rád,“ zakončuje naše putování ve své ledečské ordinaci Vrbka.

V kapse mu už zase zvoní telefon, je na čase věnovat se dalšímu případu.