„Období prožité mezi zahraničními studenty představuje nejkrásnější část mého profesního života,“ vzpomíná v almanachu průmyslové školy bývalá učitelka Jaroslava Hanušová. „Měla jsem za úkol je učit, ale snad ještě více jsem se v té době naučila já sama,“ dodává a zároveň vystihuje podstatu kontaktu odlišných kultur.

Právě první kontakty nebyly lehké a to pro obě strany. Studenti, kteří opustili své rodiny v často konflikty zmítaných oblastech a učitelé plni nejistoty z jiné kultury. Klíčem k vzájemnému pochopení byl samozřejmě jazyk.

Bez kvalitní češtiny by to nešlo

Právě jazyková přípravka byla velice kvalitní. „Nejvýraznější skupinou byli Angolané. Studijně byli velmi dobří. Byli vybraní vlastní vládou. Mluvili také portugalsky a díky těmto predispozicím se češtinu naučili snáze. Zvláště ti, kteří byli v kontaktu s Čechy, mluvili velice dobře,“ sdělil Petr Mazanec, bývalý učitel češtiny.

Nelehkou situaci exotických studentů brali učitelé v úvahu. „Začínala jsem chápat, že ti věkem dospělí chlapci nechali doma mámu, tátu, sourozence, někteří z nich ani nevěděli, kde právě zbytek rodiny žije, případně zda vůbec ještě žije,“ píše v almanachu matikářka Hanušová. Té cizí studenti vstoupili do života zásadně. Navštěvovali ji doma a společně pak prožívali smutky i radosti.

V kulturně homogenním prostředí tehdejšího Československa tito studenti narušili představy místních o jinakosti. „Díky nim jsme pochopili, že lidé jsou všude stejní a mají stejné pocity, nálady a starosti jako my,“ konstatoval Mazanec.

Po roce devětaosmdesát se situace změnila a mnozí si museli studium začít platit. Někteří se vraceli domů, jiní ani nemohli. V Afghánistánu zuřila občanská válka a studentům nezbylo než zůstat v Evropě.

Někteří pokračovali ve studiích, kde dosáhli mnoha úspěchů. Několik jich zůstalo v Česku. Angolský rodák Leonardo Teca vystudoval teologii v Praze a Ženevě. Nyní působí jako farář Českobratrské církve evangelické.