Nadějná taekwondistka Veronika Krejčová ano. Ještě čerstvé společenské uznání ji těší dvojnásobně. „Na žíněnce záleží hlavně na mé připravenosti, na štěstí. Tohle ale bylo čistě lidské rozhodnutí,“ říká bojovnice, která má za sebou navzdory svému mládí slušný zástup vavřínů.

Dosavadním vrcholem byla loňská bronzová medaile z evropského šampionátu kadetek. K taekwondu se přitom dostala náhodou. „Při základní škole fungoval kroužek, učitel Petr Lacek se mě zeptal, jestli to nechci také zkusit. Tak jsem tam zašla a už jsem u toho zůstala,“ vysvětluje dívka, která si vůbec nemyslí, že se tvrdý sport plný kopů nehodí pro holky.

„Pokud správně používáte veškeré chrániče, není na tom nic zvláště nebezpečného,“ míní Veronika Krejčová.

Medaile nejsou vše

Ta si zároveň plně uvědomuje, že na rozdíl od talentovaných fotbalistů či hokejistů pro ni taekwondo zůstane navždy „jen“ koníčkem. „U nás se to profesionálně nedělá. Závodit chci každopádně, co nejdéle to jen půjde,“ ujišťuje studentka víceletého gymnázia, která kromě svého trenéra neopomněla poděkovat také svému tatínkovi, který ji často vozí po turnajích.

Když za ním přišla, že se dala na bojové umění, Zdeněk Krejčí se nezhrozil. „Strach jsem neměl, spíše jsem byl překvapený. Dnes ale vidím, že to k něčemu vede. A nemíním tím jenom všechny ty medaile. Tenhle sport jí dal i spoustu cenných duševních hodnot, což je mnohem důležitější,“ upozorňuje otec čerstvé držitelky ceny města.