Odpadkové koše nesmyslně umístěné pod jízdními řády a kontejnery stojící přímo na vodicí linii.

To je jen stručný výčet hlavních nedostatků, které dělají pro nevidomé z pelhřimovského autobusového nádraží nepřehlednou džungli. „Pro méně zdatného nevidomého chodce to může být mnohdy i dost nebezpečné,“ upozornil Aleš Klabouch, který se kvůli tomu odhodlal k rozhodnému kroku.

Společně s předsedkyní okresní pobočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých Karlou Strejčkovou sezval ke společné procházce po nádraží představitele všech institucí, které mají s nedokonalou bezbariérovou úpravou nástupišť co do činění.

Středeční dopolední setkání, jehož valná část se nečekaně odehrála za zavřenými dveřmi kanceláře, mělo být pomyslnou první vlaštovkou. Ta skutečně vylétla.

Účastníci schůzky roztřídili shluk problémů na ty, které vyřeší provozovatel nádraží, tedy společnost ICOM, a na zbytek, které pomohou sprovodit ze světa úředníci města.

Vlaštovka vylétla, jaro je v nedohlednu

I nadále však zůstává otázkou, kdy tato vlaštovka doopravdy „udělá jaro“. O datu, kdy se sáhodlouhý seznam připomínek přestěhuje z papíru přímo do skutečné podoby nádraží, nepadlo ani slovo.

„Hlavním cílem jednání bylo pojmenovat všechny nedostatky a říci si, co komu náleží k řešení. Vyhotovíme z toho zápis, podle něhož budeme postupovat dále,“ řekl místostarosta Bohumil Kovanda. Ten vyjádřil politování nad tím, že se nepodařilo předejít potížím včas. „Teď brečíme nad něčím, co už je postavené. Upravovat to půjde hůře,“ dodal Kovanda.

S tím souhlasila i Strejčková. „My jsme si k tomu chtěli říci své předem, nikdo nás ale nebral vážně,“ podotkla Strejčková.

Zástupci nevidomých toužebně vyčkávali na rovněž pozvaného projektanta Františka Lauba. Ten se ale omluvil pro nemoc. „To je velká škoda. Chtěl jsem mu říci, že bezbariérová úprava tohoto nádraží se fakt nepovedla,“ pravil naštvaně Aleš Klabouch. Slepý mladík napočítal v areálu a jeho blízkém okolí nejméně dvacet míst, která mohou nevidomého lehce zmást.

Nehledě na to, že dostat se na chodník směrem do centra od supermarketu, který s nádražím sousedí, je pro jedince s bílou holí takřka nemožné.

Ztraceni u marketu

Nad krkolomným „esíčkem“ u prodejny oděvů kroutí hlavou i zdraví lidé. Raději udělají dva delší kroky přes trávníkový pás. Což nevidomý samozřejmě nezvládne. „Chybných řešení je tu doopravdy dost. Čím dříve se je podaří odstranit, tím lépe,“ přimluvil se za nápravu rovněž přítomný policejní dopravní inženýr Jiří Matějka.

Oba zástupci zrakově postižených každopádně věří, že se uspořádané setkání tentokrát již nemine účinkem.

Rok utekl, potíže zatím přetrvávají

Nevidomí totiž poprvé upozornili prostřednictvím našeho listu na neduhy nového autobusového nádraží téměř přesně před rokem. Do tehdejšího testu Deníku se společně s Karlou Strejčkovou pustil i vozíčkář Jan Homolka, který rovněž označil tehdy zánovní bezbariérovou úpravu nádraží v řadě míst za takřka nesjízdnou.

Uplynul rok, nezměnilo se nic. „Tentokrát to už ale vyprchat do ztracena nenecháme. Vyhláška, která na bezbariérovost veřejných prostranství pamatuje, už pár let platí, tak by se podle ní také mělo postupovat,“ pravil odhodlaně Aleš Klabouch, který bojuje mimo jiné i o vlídnější tvář vůči jindřichohradeckého náměstí zdravotně postiženým lidem. Zatím naráží na nezájem.

„Ono to všechno vypadá jako malichernost. Ale zkuste si na chvíli zavázat oči a po tom nádraží se projít. Budete hned vědět, jak bezvadné to je,“ usmála se posmutněle Karla Strejčková.