Muž, který se stal synonymem tamního Sokola, může směle porovnávat. Jenže pokaždé to úplně veselé poměřování není. „Když jsme my začínali, zázemí tu bylo oproti dnešku zanedbatelné, sportoval ale každý. Dnes by nám mohl všechna ta hřiště leckdo závidět. Jenže jsou prázdná,“ hned na úvod lituje dvaašedesátiletý Pohan mizivého zájmu současných mládežníků o pohyb.

Učitel jak má být

Postesknutí však vzápětí přebíjí záplavou o poznání veselejších vzpomínek. „Největší výhrou byla prostorná tělocvična, která tu vznikla v roce 1957. Snad v celém okrese byste tenkrát nenašli větší sál. To byla ohromná výhoda,“ vypráví nadšeně někdejší dlouholetý předseda Sokola, který za druhý důležitý okamžik považuje příchod učitele Luboše Pátka.

„Měl nás na matematiku a tělocvik, byl to ale zapálený sportovec. S několika kamarády jsme tenkrát hráli hokej za Želiv. Skončili jsme v deset hodin večer. Místo toho, abychom se plahočili domů pěšky, on pro nás přijel autem. Šlo se ale do tělocvičny, kde jsme trénovali do půl jedné volejbal. A jak rádi,“ usmívá se Pohan, podle něhož byl nejpalčivějším problémem senožatských sportovců naprostý nedostatek peněz.

„Lepilo se to, jak se jen dalo. Chodilo se na brigády, pořádaly se bály, z nichž oddíl žil kolikrát celý rok. Museli jsme si vystačit s málem, ale drželi jsme pospolu,“ dodává Pohan, který se nestranil žádného sportu. Nejvíce mu ale učaroval volejbal, který pinkal ještě dlouho po padesátce. „Na stará kolena jsem chodil hrát přáteláčky za pelhřimovské doktory. Po zápase jsme poseděli při kytaře, pekly se vuřtíky. Prostě pohoda,“ vzpomíná Pohan.

Bez mladé krve nemá Sokol naději

A nebýt zdravotních potíží, pobíhal by po kurtu dodnes. V hledišti ale známý autoopravář a bývalý senožatský místostarosta chybí málokdy.
„Kdyby to šlo, okamžitě bych tam skočil znovu. Jenom doufám, že se podaří zase přitáhnout ke sportování ty mladé. Bez nich by to tady skončilo. A to se nesmí stát,“ zdůrazňuje Ladislav Pohan.