Do ústavu by nás už nikdo nedostal

Na chodbě se protahujeme okolo pračky a vcházíme do skromně vybavené kuchyně. Sporák, lednice, stůl a dvě židle. „Nedáte si kafe,“ zazněla otázka od dveří z úst Karla Chytráčka.

Nic zvláštního, dalo by se říct. Pohoštění na návštěvě u známých, jaké každý zná. My jsme ale navštívili dva klienty Ústavu sociální péče v Lidmani. S tím rozdílem, že jak Karel, tak jeho spolubydlící už tolik péče nepotřebují. Dokáží se o sebe postarat zcela sami.

V černovickém bytě o velikosti 2+1 bydlí už druhým měsícem, a pokud vše půjde bez problémů i další měsíc, pak Pavel i Karel budou prvními klienty lidmaňského ústavu v takzvaném chráněném bytě.

„Protože už deset let jezdí pracovat na černovický městský úřad, tamní radnice nám pro ně nabídla pronájem bytu v bývalé dětské ozdravovně,“ začal vyprávět ředitel Ústavu sociální péče v Lidmani Luboš Milichovský.

Práce v kolektivu pomohla rozvoji

Zaměstnání u města Pavlovi i Karlovi výrazně pomohlo. Museli zapadnout do kolektivu. „Jsou to úplně jiné zkušenosti, než by získali v ústavu. Já razím takovou teorii. Proč si hrát na nákup, když můžeme zajet do obchodu,“ pokračoval Milichovský. „Když tady nastoupili, neuměli skoro ani pozdravit.

Dneska je bereme jako naše řadové zaměstnance, na které je spoleh,“ sdělil vedoucí stavebního odboru Černovic Milan Staněk. Pavel i Karel každý měsíc dostanou výplatu, ze které musí zaplatit nájem. I když ne přímo městskému úřadu.

„Jako nesvéprávné osoby nemohou uzavřít nájemní smlouvu. Kluci platí za služby ústavu v Lidmani a my z toho odvádíme nájem,“ sdělil Michlovský. Oba pracanti každý týden vyfasují potraviny na svačiny a snídaně. Pečivo si samozřejmě kupují už sami. Na obědy chodí do závodní jídelny. Jak uvedl Milichovský, kluci mají úplnou svobodu.

„Už bych do Lidmaně zpátky nešel. Tady je to paráda,“ řekl Pavel Bomb, který nám ukázal novou televizi, na kterou si našetřil. Stejně tak jako na nábytek v pokoji. To Karel má oblibu ve filmech. V policích jich má slušnou sbírku. „Díváme se na ně s mou přítelkyní, která za mnou po práci vždycky přijde,“ usmíval se Karel Chytráček.

Z ústavu v Lidmani dojíždí do práce každý den více klientů. Kolektiv lidí bez zdravotního postižení je pro ně víc než teoretická výchova. Karel Chytráček a Pavel Bomb patří zatím mezi nejsamostatnější klienty. „Pokud by se tento chráněný byt osvědčil, uvítali bychom, kdyby jich mohlo být víc,“ uzavřel Luboš Milichovský.