Marcel Pipek: Za havárii si může jezdec pokaždé sám

Závodnická kombinéza mu padne i v osmasedmdesáti letech jako ulitá. Nejstarší pilot v Evropě navíc o víkendu v Pelhřimově předvedl, že do bleskurychlého spideru Lotus neusedá jenom pro okrasu.

Osobité zůstávají také jeho vzpomínky a názory, jimiž sympatický chlapík z Jeseníka nijak nešetří.

Čemu přisuzujete až nezvyklou závodnickou dlouhověkost?
Motorismem jsem žil odmalička, prostě mě to baví. Hlavně to ale přičítám zažitému dennímu drilu. Jen co vstanu, už jsem zdravě naštvaný, protože si hnedka musím udělat padesát kliků. Když mám dobrou náladu, zopakuji si to někdy i odpoledne po návratu z dílny. Občas si také pohraji s činkou. Člověk se prostě musí udržovat ve formě.

Pamatujete se ještě vůbec na své závodnické začátky?
Tehdy mi bylo patnáct let, začínal jsem jako motokrosař. Měl jsem mašinu ještě s ručním řazením, což byla pro závodníka potupa. Tak jsme narychlo přimontovali nožní páčku, kvůli níž jsem se hned v prvním závodě vymáznul. Nebyl jsem na to zvyklý, tak jsem se po ní při jízdě z kopce podíval a už jsem letěl přes bariéru. Holt nakročení do kariéry jako hrom. Ale mám na tu dobu i lepší vzpomínky.

Jaké třeba?
Líbila se mi závodnická solidarita. Tenkrát jsme platili dvě stovky startovného, což nebylo nijak málo. Jezdili jsme ale po boku profíků, kteří brali i dvacet tisíc za závod. Po jeho skončení za námi, bažanty, vždycky přišli a ty dvě stovky nám vrátili ze svého. To by se dneska asi už nestalo.

Jak jste se ale dostal k autům?
Začala mě hrozně bolet ramena. Byl jsem s tím u specialisty na pražské klinice. On na to, že se jedná o luxaci, motorkáři ji prý mívají. A že se to nechá vyřešit operací. Pod nůž se mi nechtělo, hned další týden jsem se jel s malým synkem podívat na motokáry… Od nich už to bylo k autům i díky mému tehdejšímu povolání v boleslavské škodovce jen kousek.

Z vašich vrstevníků jezdí autem málokdo. Vy pořád závodíte. To musí být náročné na postřeh.
S tím problémy nemám. Před pár roky jsem byl s klukem na nějakém soustředění, kde jim dělali reflexní testy. Tak jsem si to z legrace zkusil také a mezi padesáti mladíky jsem byl nejlepší. Já, starý dědek!

To asi musíte mít životosprávu.
To mám. Jako každý správný důchodce si dávám dvacet deka diabůčku, hezky bez chleba, k tomu pár ředkviček. K obědu mívám v bistru dršťkovku s chilli omáčkou a pár stroužky česneku. Do kafíčka si dávám pět kostek cukru a je mi hej. V životě mě nebolel žaludek ani hlava. Největší výhodu ale vidím v tom, že se pořád cítím být mladým. Na závodech se pohybuji mezi třicátníky a když spolu mluvíme, připadám si jako jeden z nich. Jenom se nesmím koukat moc často do zrcadla (smích).

A co říkáte počínání svých soukmenovců? Vážných nehod při závodech neustále přibývá.
Je třeba uvědomit si zásadní věc. Za každou havárii nese vinu jezdec! Pořád se říká, že tenhle a tamten závod je nebezpečný. Houby. Každý závod je nebezpečný pro zoufalce, který jede nad svoje možnosti. Kdo si chce říkat pilot, ten prostě musí umět odhadnout situaci. Jak je možné, že se kolikrát rozseká osm aut už při pouhém tréninku! (rozčilením křičí)

Není to trochu i o zkušenostech?
Je třeba jezdit hlavou. Je jasné, že každý chce vyhrát, a já samozřejmě taky. Ale to přece ještě neznamená, že kvůli tomu klidně opřu auto o strom.

Čím to, že většina smrtelných nehod se stává při rallye?
Těžko soudit. Rallye je jediný závod, který jsem nikdy nejel. Prostě mě to neláká, já bych se na všech těch cestičkách asi ztratil. Když ale vidím, jak tam ti kluci lítají po hlavě do šikany a dřou všechno smykem, je jasné, že jim to občas ujede.

A vy sám jste nikdy neboural?
Ošklivou havárku jsem měl asi před třemi roky. Opakuji, byla to čistě moje hloupost. Spletl jsem si dvě zatáčky a už jsem letěl. Skončil jsem v potoce, moje milá Impreza byla na odpis. Ten závod jsem ale nakonec vyhrál.

Děláte si legraci?
Vyhrál, fakt. Ostatní kluci z naší třídy měli také den blbec. Někdo rovněž boural, jinému se to rozsypalo. Zůstal jsem sám, druhý den jsem ale neměl čím jet. A jak jsem tak seděl v depu, přistihl jsem se, jak civím na náš obytňáček. Byla to dvoulitrová mazda, sto padesátku udělala i s vlekem. Pravidla to umožňovala, tak jsem nasedl a jel. Nejlepší mi pochopitelně ujeli o minutu, poslední jsem ale nebyl. Za mnou skončila čtyři auta. Ten věnec mám dodnes schovaný. Pipek nic nevzdává!

Co soudíte o odebrání mistrovského označení pro právě ukončený pelhřimovský podnik? Byla trať skutečně tak špatná?
Ale vždyť je to úplná hloupost! (opět se čertí) Ví se, že za zrušením stojí úzká skupina formulových jezdců. Někdo nemá hotové auto, jinému se sem moc nechtělo. Tak si to u komisařů prostě vymohli. Přitom ten asfalt je po obroušení naprosto v pohodě. Pokud by to bylo jinak, pocítil bych to jako první. Mám ještě nižší podvozek než formule, sotva patnáct milimetrů, a nikde jsem o zem nechytil. To třeba předtím v Náměšti nad Oslavou, tam jsem „dřel“ spodkem skoro v každé zatáčce. A bylo ticho po pěšině. A víte, co mi připadá jako největší absurdita?

Povídejte.
Nechápu výrok promotéra závodu. Jak je možné, že trať je pro mistrovský pohár nebezpečná, a pro volný závod nikoliv? Co to je za logiku? Upřímně lituji pelhřimovských pořadatelů. Jak se oni starají, to jsem nezažil nikde v Evropě. Nic pro ně není problém. Dokonce se nás, jezdců, ptali, jestli nám vyhovuje podoba retardéru. Neznám bezpečnější trať než tuto. A kvůli takové pitomosti šlo všechno do kytek. Mohl to být super závod. Škoda.

Přikročme k veselejším tématům. Na trati se objevila i vaše manželka. Že vy jste ji tím svým závoděním nakazil?
Žena jezdí s naší závodnickou partou řadu let. Vaří nám, poklidí, prostě je po ruce. Asi před třemi roky jsem jí z hecu pověděl, že když už se za námi tím autem trmácí, ať si zkusí hobby závod také. Od té doby jezdí naší mazdou dámský pohár pravidelně. A takovou trofej, jakou získala loni, nemám já ani z mistrovství Evropy! (smích)

A jak dlouho budeme potkávat na závodech vás?
Ještě rok. Do té osmdesátky, pak končím.

Jak vás tak poslouchám, moc vám to nevěřím.
Já sobě také ne. Ale vážně. Neříkám, že to zabalím ze dne na den. Občas se určitě svezu, jenom už to nebude jako dosud víkend co víkend. Ale s klukama budu jezdit po závodech pořád. Bez nich bych to prostě nevydržel.