Jak ale podotkla, pracovníci nic nezanedbali. „Když si někdo usmyslí, že uteče, není síly, která by mu v tom zabránila. Jsme domovem, žádné vězení,“ připomněla.

Kdo vlastně utekl? Byly s těmito chlapci problémy již v minulosti?
Oba kluci patří do poměrně úzké skupiny problémových dětí. Třeba ten starší, který se vrátil hned druhý den, patří mezi notorické průšviháře. Něco provede, dostane třeba zákaz večerních vycházek. Jakmile mu trest vyprší, následuje další prohřešek. A tak to pokračuje pořád dokola. Přišel k nám později, v patnácti letech. Je to dítě ulice zvyklé na určitý životní styl, který nemíní opustit.

A co ten druhý?
To je v podstatě totéž. Zejména v poslední době na něho slýcháme ze školy jednu stížnost za druhou. Navíc si hrozně vymýšlí, je to až zákeřné. Před časem si třeba stěžoval školní inspektorce na šikanu ze strany svých spolužáků. Z vyšetřování nakonec vyplynulo, že tím utiskovaným nebyl on, nýbrž ti, na které sám ukazoval. I psychologické vyšetření prokázalo, že lže, aniž by si uvědomoval, co všechno může způsobit. A že to kolikrát i bolí.

Jak se oba dotyční projevují v kolektivu svých spolubydlících?
Oni nemají prakticky o nic zájem. Neučí se, nezapojují se do zdejšího života, jsou negativističtí. Máme spoustu zájmových kroužků, každou chvíli se tu něco děje. Oni vůbec nejsou nešikovní, mohli by leccos dokázat, kdyby chtěli. Jenže nechtějí. Raději se jen tak potulují a všude vykládají, jaká je tu nuda.

To se nedalo útěku nějak zabránit?
Nedalo. Jsme domovem, žádné vězení. Dveře sice po páté hodině odpolední zamykáme, to ale děláme naopak kvůli lidem, kteří nemají v budově co pohledávat.

Pátráte po uprchlících často?
Úplně běžné to není, čas od času se to ale stává. V určitých typech dětí se po dvanáctém roce života probouzí taková touha po volnosti, že není síly, která by je tu udržela.

Co se s nimi děje po návratu?
Nejprve otestujeme oba na alkohol a návykové látky. Ten mladší třeba s marihuanou zatím do styku nepřišel, ten starší už ano.

Mohou očekávat trest, případně přesun do výchovného ústavu?
Většinou to řešíme zákazy. Podle zákona jim můžeme strhnout až jednu třetinu kapesného, ale to děláme neradi. Děti nějaké peníze přece jen potřebují. Nejvíce ale na ně platí zákaz počítačových her. Na tom spousta z nich doslova visí. O přeložení do ústavu bychom uvažovali pouze v případě, že by se utečenci dopustili nějakého závažného přestupku. Dosud jsme k tomu nemuseli sáhnout. S dětmi, které se vrátí, se snažíme pracovat dále.