Podobně začíná každá z více než čtyřiceti knih dnes již zesnulého britského autora bestsellerů Terryho Pratchetta. Jeho dvorním českým překladatelem je Jan Kantůrek, který má chalupu na Vysočině, a to v Havlíčkově Borové. Přeložil více než sto padesát sci-fi a fantasy knih. Začínal Barbarem Conanem.

Je evidentní, že jste vyrůstal 
ve světě dobrodružné literatury…
Vůbec ne. Mí rodiče měli velkou klasickou knihovnu, Evropský literární klub, severskou knihovnu a samozřejmě i řadu českých klasiků. První knihy Boženy Němcové jsem přečetl dřív než první Rodokaps. Naštěstí mnoho mých spolužáků mělo různé prvorepublikové skvosty a byli ochotni je 
i půjčit. Takže se to rychle změnilo. Už na základní škole jsem knihy a komiksy doslova hltal a užíval si jejich čtení. Mayovky, foglarovky, Tarzan, Troska, cliftonky, sharkovky a další morzákorky. Víte, co to je?

Netuším…
Mord za korunu. (usmívá se) To vše jsme jako kluci četli a sbírali.

Bylo obtížné se v té době k takovým knihám dostat?
Řekl bych, že dost těžké, protože v té době nic takového nevycházelo. Pokud vám je nepůjčil spolužák nebo někdo ze známých, sháněly se těžko. A řada lidí tyhle poklady ani půjčovat nechtěla. O něco později jsem začal pravidelně navštěvovat antikvariáty, kde se vždy dalo ulovit pár zajímavých kousků. Sehnat ovšem třeba komiksy bylo prakticky nemožné, protože ty musel někdo dovézt ze Západu, a kdo by vozil takové blbosti? To raději flašku nebo karton amerik.

Četli jste třeba i zahraničí literaturu?
To přišlo o něco později, 
a nebylo to tak jednoduché. To víte, v té době se angličtina na základních školách samozřejmě neučila, byla povinná ruština. Takže ruskou literaturu nám doslova znechutili. Škoda. Ale v dobrodružných knihách jsme například četli různá anglická slovíčka jako sure, ready nebo all right. Ve škole jsme si 
z toho dělali legraci a volali jsme na sebe all right, a přitom jsme vůbec nevěděli, co to znamená. Teprve na gymnáziu, kde jsem si vybral angličtinu jako nepovinný jazyk – ruština byla povinná – mi to začalo pomalu dávat smysl.

Můžete to ještě rozebrat?
Jak jsem řekl, pokračoval jsem na gymnázium, kde jsem chodil na nepovinnou angličtinu. Do dnešní doby si pamatuji, jak mi angličtinářka, paní Ledvinková, před maturitou řekla: „Kantůrku, já vám tu trojku dám, ale nezkoušejte se tím živit." Jenže dobrodružná literatura byla stále přitažlivější. V té době jsem také objevil ty díly Tarzana, které česky nikdy nevyšly; až po roce 1990. A když jsem zjistil, kolik dílů v anglickém jazyce vyšlo, začal jsem je shánět. Několikrát týdně jsem chodil do antikvariátů a kupoval paperbacky.

Věřím tomu, že máte doma asi pořádnou knihovnu…
Rozhodně. Doma, v Praze, máme v bytě vysoké stropy, 
a v některých místech jsou stěny zaplněny knihami až 
po strop. Nasbíral jsem za život slušnou řádku knih, 
a dříve jsem je i vyměňoval. Knihy jsou můj svět a řekl bych, že se v „lehčích žánrech" i dost slušně orientuji. Četba dobré knihy je pro mě jako jízda na tobogánu, vždy si ji náramně užívám.

V té době jste přeložil i prvního Conana?
Ze začátku jsem překládal hlavně pro vlastní potěšení 
a zábavu kamarádů ze sci-fi klubu. Od roku 1985 jsem členem klubu Julese Verna, kde se v té době scházeli lidé, jako byl Egon Čierný, Pavel Nosek, Leonid Křížek, Jan Pavlík nebo Václav Vlk senior. Každý z nás si vybral knihu, která u nás nikdy nevyšla, přeložil nějakou povídku, a pak jsme si je vzájemně předčítali. Pořádali jsme také různé přednášky a besedy. Pro tyhle sedánky jsem přeložil několik krátkých Howardových povídek.

V té době fantasy romány asi ještě nebyly tolik známé, že?
Prakticky vůbec. Tolkiena znal málokdo a jeho Pán prstenů se šířil ve strojopisných kopiích. Nikdy jsem neměl 
v úmyslu se překládáním živit. Jenže v roce 1990 jsem potkal Vlastimíra Talaše, který v té době založil malé nakladatelství Talpress. Požádal mě, abych pro něj přeložil nějaké westerny. Tím jsem začínal. Nakladatelství stále funguje, tedy přes pětadvacet let, a mimo jiné vydalo i všechny knihy ze Zeměplochy.

Takže hned potom jste objevil knihy Terryho Pratchetta?
Kdepak. Ze začátku jsem překládal jednodušší knihy, především zmíněné westerny. Pokud si dobře pamatuji, přeložil jsem jich více než dvacet. V té době také v nakladatelství Talpress fungoval kromě mě ještě jeden překladatel. Skvělý Tomáš Hrách, který je bohužel 
po smrti. Vše bylo v plenkách a teprve se rozjíždělo.

Kdy jste poprvé objevil Zeměplochu?
V roce 1991 nakladatel Talaš přivezl první dvě Pratchettovy knihy, tedy Barvu kouzel a Lehké fantastično 
a řekl mi: „Honzo, byl bych moc rád, kdyby ses na to podíval a posoudil, zda stojí 
za to, to vydat." Musím říci, že se mi do toho moc nechtělo, ale po několika prvních stránkách jsem se do té knihy doslova zažral. Knihy byly vtipné, plné zajímavých dialogů, nečekaných obratů, skvělých žertíků a různých narážek a odvolávek na všechno možné a objevil jsem tam i hrdinské momenty, které mám tak rád. Skončilo to tím, že jsem panu Talašovi řekl, že to překládat nemůžu a nebudu.

Jak to?
V knize bylo obrovské množství jazykových hříček a také jmen a názvů, u nichž jsem nevěděl, jak je přeložit do češtiny. To byla práce pro mistra. Pan nakladatel mě však přemlouval a přesvědčoval, a tak jsem si řekl, že 
to zkusím a přeložím aspoň kousek. Vypotil jsem tedy prvních čtrnáct stránek, no 
a pan Talaš byl spokojený, celkem se mu to líbilo. Lakonicky řekl: „Tak můžeš začít." Ale že už to má skoro třicet dílů, to mi zatajil. Zatajil mi toho o těch knihách ještě víc, ale to je dlouhá historie.

Věřím, že nebylo snadné nalézt české názvy pro všechny zeměplošské postavy. Mrakoplaš, Dvoukvítek, Smrť a mnoho dalších postav, trollů, skřítků, válečníků…
To máte pravdu. Ze začátku to byla hrozná práce, musel jsem přijít na ten správný systém, grif. Ten samozřejmě v učebnici angličtiny nenajdete, takže jsem musel většinu jmen postav a názvů sám vymyslet. Vždy jsem si říkal, jak to bude asi znít nejlépe. Pro zeměplošskou ságu jsem průběžně vytvořil celou řadu novotvarů. Každopádně jsem si díky tomu zdokonalil nejen angličtinu, ale obohatil jsem si i češtinu.

O vás je známo, že anglicky moc nemluvíte. Je to pravda?
Raději překládám, když to vidím na papíře, okamžitě vím, co daný výraz znamená. Když poprvé přijel Terry Pratchett k nám do Česka, byla s námi tlumočnice. 
Ze začátku jsme spolu moc nemluvili, ale večer, jakmile jsme si dali nějakou tu skleničku, se to rychle zlepšilo.

Věřím tomu, že vám byl Terry Pratchett velmi blízký…
Rozhodně. Terry byl jen 
o týden starší než já. Celkem jsme se viděli pětkrát, přičemž naposledy byl v Praze, na představení v Divadle 
v Dlouhé. Podobní jsme si byli trochu tělesně, já jsem byl ovšem prostorově výraznější, a myslím, že částečně 
i povahou. Oba máme vousy, brýle a smysl pro suchý humor. Když více než dvacet let překládáte příběhy Terryho Pratchetta, nemůže vám být jako člověk cizí, je vám 
s každou další knihou bližší 
a bližší. Nelze říci, že jsme byli přímo přátelé, ale kdybychom se vídali dál, mohli se z nás přátelé stát. Bude mi velmi chybět.

Pevně věřím, že nejenom vám. 
I já mám velmi rád příběhy 
ze Zeměplochy…
Na Zeměploše a v Ankh-Morporku jsem, řekl bych, jako doma. Myslím si, že 
ve spletitých ulicích města bych se rozhodně neztratil. (směje se) Zpočátku jsem překládal až čtyři Pratchettovy knihy ročně. Poté tak dvě až tři. V nejbližších letech ještě vyjde šest jeho 
u nás zatím nevydaných knih. Takže to je práce zhruba na dva roky.

Když už jsme u toho. Jakou sérii ze Zeměplochy máte nejraději?
Nejvíce mi k srdci přirostly asi čarodějky. Na první pohled lidové a jednoduché, ale to zdání klame. Velmi mi připomínají dobu, kdy jsem žil u své babičky v Luhačovicích. Pásl jsem tam s kamarády krávy, chodili jsme sousedům na ovoce, na houby 
do okolních lesů nebo tábořili na přehradě. Stařenka Oggová mi velmi připomíná mou pratetu Mařenku. Moudrou venkovskou ženskou, plnou dobré vůle 
a humoru. Většinu chorob léčila slivovicí. I z toho důvodu mi to hodně připomíná příběhy, které se odehrávají v knihách o čarodějkách. Stařenka Oggová či bábi Zlopočasná jako by jí z oka vypadly.

Kromě čarodějek máte rád i jiné postavy?
Líbí se mi také knihovník, tedy orangutan. (směje se) Vždy jsem snil, že budu mít 
v knihovně pojízdný žebřík 
a pohodlný ušák, i když Knihovník Neviditelné univerzity je mnohem skromnější. Samozřejmě každá postava má něco do sebe. Jsou lidé, kteří jsou například zatvrzelí Smrťofilové nebo mají rádi pouze příběhy s Noční hlídkou.

Máte nějaký fígl nebo způsob, jakým knihy překládáte?
Když dostanu novou knihu k překladu, obvykle ji prolistuji, a pak ji rovnou začnu překládat. Nečtu ji podrobně, držím se průběžně příběhu. Většinou mi anglický text okamžitě naskakuje česky, ale je samozřejmé, že musím dohledávat řadu věcí, třeba odborných nebo speciálních, takže v knihách, slovnících
a hlavně na internetu. V poslední době se také věnuji překladům svých oblíbených komiksů, které v poslední době přišly do módy.

Máte chalupu v Havlíčkově Borové, takže se nabízí otázka, 
co vy a Vysočina? Jaký k ní máte vztah?
Na Havlíčkobrodsko jezdím již více než třicet let. Celá rodina mé ženy pochází 
z Vysočiny. V Havlíčkově Borové a okolí máme řadu příbuzných a teď již i přátel. Málokterý kus naší země je tak krásný jako Vysočina. Potkalo mě tady mnoho příjemných věcí a hezkých 
zážitků. Většina obyvatel městyse – neb vězte, 
že Havlíčkova Borová je městys – je moc laskavá, 
a musím dodat, že mám úžasné sousedy a mnoho z nich dnes patří k našim přátelům. Navštěvujeme se, posedíme, každý je ochotný podat člověku pomocnou ruku, poradit, nebo se s ním podělit 
o kus grilovaného masa nebo nějakou tu skleničku. A samozřejmě vice versa. Za to jsem jim moc vděčný.


Jan Kantůrek

Jan Kantůrek se narodil 4. května 1948 ve Zlíně. Je překladatelem převážně fantasy, science fiction, komiksů a westernů 
z angličtiny do češtiny. Jeho nejznámějšími překlady jsou cyklus Zeměplocha od Terryho Pratchetta a knihy o Barbaru Conanovi od Roberta Ervina Howarda i jeho pokračovatelů. Kantůrek je ženatý, má syna a dceru; žije 
v Praze. V letech 1975 až 1990 pracoval jako technický redaktor v nakladatelství Artia, od roku 1990 do roku 1992 byl vedoucím odbytu nakladatelství Aventinum, od té doby je překladatelem na volné noze. V roce 1984 se podílel na obnově klubu Julese Vernea, pro jehož fanoušky brzy začal překládat (zejména Howardovy povídky). Je sběratelem komiksů. Patří k našim nejpopulárnějším překladatelům jak u fanoušků science fiction, tak 
i širší čtenářské veřejnosti díky vynalézavosti, s níž převádí slovní hříčky v Zeměploše. Získal ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu pro nejlepšího překladatele let 1995 až 1997 a 1999, v ročníku 2003 obdržel také cenu za dlouholetou práci pro science fiction. Jan Kantůrek má chalupu v Havlíčkově Borové na Havlíčkobrodsku a pravidelně tam jezdí na dovolenou.