Zároveň si z ligy odnesla za 55 proměněných střel titul nejlepší exekutorka sedmimetrových hodů. Za každým úspěchem, i v takto mladém věku, však stojí hodiny dřiny. Jak vypadá sportovní i osobní život mladé talentované házenkářky?

Báro, od kolika let se házené věnujete?
K házené mě v deseti letech přivedl trenér Jan Dvořák, který ji v Žirovnici v roce 2009 založil.

Co pro vás znamená?
Házenou mám ráda, znamená pro mě hodně. Přístup trenéra Dvořáka, který mě v házené opravdu mnoho naučil, za což jsem mu moc vděčná, asi dopomohl i k mému rozhodování, který sport bude v mém životě prioritní.

Zmínila jste, že je házená vaším prioritním sportem, je tedy i jiný?
Teď už ne, časově to nešlo skloubit. Dříve jsem ráda jezdila na koni. Podařilo se mi získat jezdeckou licenci, skákala jsem parkur.

Ze Žirovnice, kde jste s házenou začínala, přišel limitovaný přestup do jednoho z nejlepších klubů v Čechách – Baníku Most. Co bylo tím hnacím motorem, který vám v tak mladém věku pomohl rozhodnout se ke změně oddílu?
Bylo to těžké rozhodnutí, i kvůli všemu, co jsem s žirovnickou házenou zažila. Chtěla jsem si však vybrat střední školu, která bude propojena s házenou, abych se jí mohla věnovat naplno. Věděla jsem, že budu muset jít na školu, která bude daleko od domova. Rodiče mě v tomto rozhodnutí podporovali, za což jsem byla ráda. Nakonec jsme se rozhodli pro Most, kde nás přesvědčilo jeho zázemí, přátelské jednání, spojení se školou a to, že budu mít šanci se herně rozvíjet v tak úspěšném klubu.

Přestup přinesl i stěhování, změnu školy, bydlení. Jak velká změna to pro vás je?
Bydlím na internátě a přes víkend, když máme zápas, zůstávám v bytě, který pro házenkářky zařídil klub. Studuji sportovní gymnázium v Mostě a byla to pro mě změna po všech stránkách. Třeba základní školu jsem měla třicet metrů daleko a teď jsem 230 kilometrů od domova. Některé věci byly pro mě nové a někdy i složité. Moc mi pomohlo přijetí od nových spoluhráček. A hlavně nejsem sama z takové dálky, a tak si s holkami vzájemně pomáháme, což je super.

Můžete nastínit, jak vypadá běžný den mladé házenkářky Baníku Most?
Stáváme po šesté hodině do školy a výuka nám končí kolem čtvrté. V úterý a ve čtvrtek máme dopoledne trénink v rámci školy a každý den klubové tréninky. V pondělí máme jednou za dva týdny bazén, každou středu posilovnu a také máme možnost si zařídit při dopoledních trénincích masáže u fyzioterapeutky týmu žen a třeba i saunu. Takže dny máme celkem naplněné. Často se vracíme na internát pozdě večer a na učení už nezbývá moc času.

Jaký je ten nejzásadnější rozdíl v trénování mateřského klubu a velkoklubu, jakým mostecký Baník je?
V Žirovnici jsem trénovala pouze dvakrát týdně, takže především v počtu tréninků. V Mostě máme dokonce i příležitost trénovat a učit se od žen. Navíc tu jsou široké možnosti regenerace. Je to prostě nesrovnatelné.

Mladé slečny ve vašem věku mají zájem o kluky a „zábavu teenagerů". Co z toho musíte pro házenou obětovat?
Dá se říci, že kromě školy a házené nemám na nic jiného moc času. Zatím to ale moc neřeším, teď je pro mě důležitá házená a škola.

V Mostě jste bez dohledu rodičů, dá se toho nějak zneužívat?
Určitě by se dalo, ale snažím se nedostat do problémů a respektovat pravidla klubu a rodičů. Ve volných chvílích, kterých není moc, si moc ráda čtu a sleduji filmy.

Jak často se dostanete domů, když přes týden chodíte v Mostě do školy a o víkendech jezdíte s týmem po zápasech?
Je to různé, někdy každý týden, někdy jednou za dva nebo tři týdny. Právě podle toho, kdy a kde se hraje. Cestování domů je časově náročné, ale dá se to zvládnout. Navíc mamka s tátou a děda jezdí fandit na zápasy Mostu, takže se vidíme celkem často.

Právě skončilo ME žen. Jako správná házenkářka jste zápasy určitě sledovala. Prozradíte, kdo je vaším vzorem z české i světové házené?
Neměla jsem možnost sledovat každý zápas, ale co jsem viděla, tak celý tým hrál výborně a vyrovnaně s těmi nejlepšími. Samozřejmě se mi líbí hra některých házenkářek, ale vyložený vzor nemám.

Jedna z nejlepších českých kanonýrek posledních let je Michaela Hrbková. Je to pouze shoda jmen anebo vás spojují rodinné vazby?
Bylo by fajn, kdyby to tak bylo, ale je to bohužel pouze shoda jmen.

Prozradíte tedy, jaké jsou vaše házenkářské ambice?
Asi jako každý sportovec, tak i já mám ty nejvyšší cíle a ráda bych se v házené prosadila. Reprezentace a zahraniční angažmá jsou velkým snem všech, kdo se na palubovku postaví. Zůstávám ale nohama na zemi. Pro mě je důležité, abych se pokusila prosadit v mosteckém klubu, a uvidíme, co bude dál. Hlavně, abych zůstala zdravá a vyhýbala se mi zranění. Musím být trpělivá, makat a zlepšovat se pod vedením zkušených trenérů. Vlastně i proto jsem přestoupila do Mostu, kde ty možnosti pro svůj herní rozvoj mám.

Převzato z webu českého svazu házené