Obojí nutí přemýšlet nad tím, co stačí k přežití člověka. V Evropě lidé zažili boj o přežití za posledních sto let 
ve dvou válkách, v Africe ho řada lidí zažívá dodnes.

My už nemusíme a navíc máme víc času, ale stejně ho neumíme využít. Ačkoli nám o život nikdo neusiluje, připadáme si často po pracovním týdnu jako štvaná zvěř. Málokdo má na něco čas, spousta lidí je ve stresu. Vypadá to následovně:

Ráno si do svého soukromého mobilu dávám upomínku 
(s opakováním po deseti minutách) na to, abych si během dne ze svého pracovního mailu poslal na svůj soukromý mail telefonní kontakt na člověka, kterému pak stejně zavolám až druhý den ze svého služebního mobilu a s úlevou si v diáři i v kalendáři škrtnu splněný úkol, aby mi vzápětí přišel do Skypu vzkaz od kolegy, že se zadání úkolu změnilo a že mi „hází" do mailu kontakty na osobu, která mi na základě hovoru z pevné linky „hodí" do mailu nějakou debilní powerpointovou prezentaci, kterou stejně neotevřu bez našeho počítačového technika, který je ale v terénu, a tak chce problém „hodit" do mailu. Hážeme si to do mailu jak erteple do sklepa.

Jak se z toho dostat ven? Najít si lepší práci? Jenže čím víc toho člověk vydělá, tím víc utratí za rekreaci, za léčbu neduhů ze stresu nebo za prevenci před civilizačními chorobami.

Díváme se na dokumenty o Křovácích a chvilkami máme pocit, že oni jsou na tom líp než my, ale nakonec bychom stejně naše pohodlí neměnili. Zajímavý názor v souvislosti s ukrajinskou krizí zveřejnil publicista Martin Šimečka. Píše, že cena lidského života v Evropě vzrostla natolik, že se stalo nepředstavitelné uvažovat o situaci, ve které by mělo smysl ho obětovat, i kdyby šlo o záchranu svobody. Obyvatelé Evropy se děsí války a jakéhokoli snížení úrovně, a politici se řídí jejich přáním. Tím pádem by asi ani nevadil diktátor, který by zajistil blahobyt. To je asi náš hlavní příspěvek k přežití. Jestli to vidíte jinak, hoďte mi to do mailu: