Nehledě na to, že volební účast je v Česku rok od roku menší a lidé přestávají věřit, že šance na změnu poměrů existuje.

Nedávno mě zvedly ze židle věty: „Vždyť stejně nemáme koho volit. Všichni jsou stejní. A mně už je to jedno." Nevím, co mě rozčílilo víc. Zda pasivita a neochota českého národa snažit se něco změnit, nebo fakt, že dotyčná měla pravdu a že v naší „demo demokracii" opravdu nemáme z koho vybírat.
Nebo je toho k výběru naopak moc? Například ve Švýcarsku horní komoru parlamentu netvoří 81 senátorů, ale pouze sedm členů vlády, kteří rozhodují o nejdůležitějších věcech ve státě. Také se tam nestává, že by několikrát odmítnutý zákon prošel jako přídavek zákona o něčem úplně jiném.

Každý Švýcar jednoduše přijde k volební urně a dá svůj hlas pro nebo proti. Trvá to sice déle než známé české přílepky či osvědčené podplácení, takový proces ale spolehlivě ukáže, zda občané o zákon stojí. A mohou se tak na osudu své země podílet.

Existují různá porovnání poměrů v Čechách a v zahraničí. Většinou se ale zabývají jen maličkostmi, jako jsou ceny potravin či drobností. Například jsem zaslechla, že na západě je dráž. A přitom základní potraviny lze třeba v Německu sehnat dokonce levněji.

V Rakousku prý mají ještě dražší poštovní známky než u nás. Také ale mají čtyřikrát až pětkrát vyšší mzdy. Ve Švýcarsku jsou jen čtyři měsíce mateřské dovolené, téměř každou rodinu tam ale uživí sám manžel, takže si ji ženy mohou prodloužit, na jak dlouho chtějí. A známka tam vyjde na necelých šest korun.

Karolína Hovorková