Samozřejmě jsou tu staří známí, kteří se na sklenici dívají buď tak, že je zpola plná, nebo naopak zase poloprázdná. Pak se objeví tací, kteří se ohradí, že ta jejich sklenice byla přece plná až po okraj a zajisté také mnohem větší než jiné.

Další lidé končí se svojí sklenicí rozlitou, nebo dokonce rozbitou na střepy, často právě vlivem těch „dobráků", kteří se pro sebe dožadují větší sklenice.
No a pak tu máme takové lidi, kteří jsou odsouzeni k jisté bezsklenicovitosti, a to především  kvůli tomu, že se v lokále posadili příliš dozadu nebo do tmavého kouta, a číšník je přehlédl.

Teď si zapřemýšlejme, k jakému typu skleničkářů bychom se přirovnali.