Překvapení by tehdy čekalo celou rodinu vyjma taťky, který ho pořizoval, kdyby se před svátky tajemství náhodou neprovalilo. Mamka se s chlupatým přírůstkem do domácnosti nechtěla smířit. Tušila, že si péči o psa nedovedeme představit. Ale zvládali jsme to – celých třináct let. Co zvládáme hůř, je stesk po něm, který nyní cítíme všichni stejně.

Podobně nečekaně jako kdysi pes přibyl do rodiny potkan. Mamce dělalo zprvu potíže se na něj, kvůli podle ní odpudivému ocasu, i jenom podívat. Ale přistihla jsem ji, jak naši potkaní slečnu po hodinovém schovávání za skříní a úspěšném lovu pozoruje 
v kleci a milým tónem ji kárá: „Ty potkane jeden zatracenej!" Přilne k ní stejně jako k pejskovi. Ale když si ty němé tváře vždy získají i naši mamku, proč se jim to nedaří se všemi lidmi? Proč je lidé opouštějí?