Známý autor Jan Bauer, který se věnuje popularizaci české historie i beletrii, vydává v těchto dnech už dvanáctou historickou detektivku s postavami Jakuba Protivy z Protivce a mnicha Blasia. Kniha se jmenuje Jihlavský zlý duch a, jak nám její autor prozradil, věnoval ji právě Jihlavě, kde se před 69 lety narodil.

Můžete nám svou novou detektivku trochu představit? Kdo je tím zlým duchem?
Tentokrát jsem své hrdiny, středověké detektivy Jakuba Protivu a Blasia poslal do královského horního města Jihlavy. Sláva jeho stříbrných dolů sice už počátkem 15. století, kdy se děj odehrává, pominula, zato u jedné opuštěné důlní jámy se začal za noci zjevovat zlý duch, či chcete-li strašidlo. To by samo o sobě zástupce královského sudího Jakuba Protivu nezajímalo, kdyby tento zlý duch neměl v krátké době na svědomí hned dvě mrtvoly. Ale v mém příběhu nepůjde jen o vraždy, ale také o padělané mince, které podle všeho pocházejí právě z Jihlavy. Jakub Protiva má tedy hned dva důvody, proč se do tohoto královského horního města vypravit. Musím ovšem dodat, že se mu tam příliš nechce. Ti, kdo pravidelně čtou jeho příběhy, si jistě vzpomenou, že v knize Zachraňte krále ho právě v Jihlavě zavřeli do městského vězení.

Doufejme, že tentokrát bude mít větší štěstí.
Kdepak. Ani tentokrát ho radniční šatlava nemine, naštěstí brzy vyjde najevo, že ho do Jihlavy poslal na purkmistrovu žádost sám nejvyšší sudí… Ale víc bych k obsahu nechtěl prozrazovat. V případě detektivek se to přece nedělá.

Obraťme tedy list. Jihlava je vaším rodným městem. Jak na ni vzpomínáte?
Odstěhoval jsem se odtud už začátkem roku 1963, což je hodně dávno. Jihlava je pro mne především městem mého dětství a musím dodat šťastného, byť v ne příliš šťastné době. Svůj rodný dům si vůbec nepamatuji. Bydleli jsme v nájemní vilce a sotva jsem se narodil, museli jsme se odtud vystěhovat, protože celou vilovou čtvrť pro sebe zabral osvoboditel Jihlavy maršál Malinovskij. Z pozdějších dob si pamatuji, jak jsem býval rodiči napomínán, abych nikde neříkal, co se povídá doma, pamatuji si také na to, co se dělo, když umřel Stalin a týden po něm Gottwald. Dokonce mám v živé paměti, že v den Gottwaldovy smrti byl po dlouhé zimě poprvé krásný slunný jarní den.

Inspirovala vás starobylá Jihlava k zájmu o historii?
Samozřejmě. Už v páté třídě jsem si vyvzdoroval navštěvování dějepisného kroužku, byť byl až pro žáky od 6. třídy. Chodívali jsme po jihlavských hradbách a kostelích, poznávali gotiku, renesanci a baroko, vyprávěli si o středověkém dolování a pamatuji si na návštěvu krajského archivu, kde tehdy působil významný historik František Hoffmann. Právě od té doby se datuje můj zájem o historii. Dokonce jsem jeden čas toužil být archeologem, nicméně jsem se jím z různých důvodů nestal.

Jaký jste byl žák? Předpokládám, že z dějepisu jste míval jedničky…
Až do páté třídy jsem míval samé jedničky. V dalších letech už to bylo slabší. Nejraději jsem měl opravdu dějepis a ještě literaturu a také zeměpis, nesnášel jsem však matematiku a deskriptivní geometrii, ale ani z tělocviku to nebyla žádná sláva. Šikovnost mi prostě nebyla dána.

Vracíte se občas do Jihlavy?
Vracím se velmi často, a to ve snu. Vidím před sebou protáhlé jihlavské náměstí, uličky a také třeba Heulos, kterému se nyní říká Březinovy sady, ale fakticky zajíždím do Jihlavy jen sporadicky. Naposled jsem tady byl se spisovatelským kolegou a kamarádem Frantou Niedlem na besedě v tamní knihovně. Přišlo tehdy jen asi sedm lidí, z toho dvě byly knihovnice a jedna byla spolužačka ze základní školy. To v sousední Brtnici byl zájem čtenářů nesrovnatelně větší. Zdá se, že mé rodné město o mne příliš nestojí.

Je vám to líto?
Smířil jsem se s tím. Co se dá dělat? A to jsem, prosím, za loňský rok byl v evidenci všech knihoven druhý nepůjčovanější český autor hned po Vlastimilu Vondruškovi. Takový Viewegh byl šestý a v první desítce se neobjevil žádný z tradičních čítankových klasiků.

Letos na podzim nevydáváte jen Jihlavského zlého ducha, ale i tři další knížky. Které?
Jihlavský zlý duch patří do beletrie, která je jen jednou z větví mého autorského zájmu. Tou druhou je literatura faktu a z tohoto žánru jsem na přelomu září a října vydal knihu Jak umírá král, věnovanou bližším okolnostem smrti celkem patnácti vybraných českých panovníků. Další knihou je populární historie nejvýznamnějšího českého šlechtického rodu Rožmberkové první po králi a v listopadu mi vyjde nový titul v edici Tajemné stezky nazvaný Po proudy Dyje krajem vína a slavné historie.

Kolik jste vlastně vydal knih?
Jihlavský zlý duch je, pokud správně počítám, má 143. kniha. Ovšem v tomto počtu jsou zahrnuty i tituly vydané pod pseudonymy. Dá se říci, že jsem asi nejplodnějším žijícím českým autorem a rozhodně nejplodnějším spisovatelem počátku 21. století.

Jak se dá takové množství knih stihnout?
Jako dlouholetý novinář mám, myslím, dobrý trénink, takže mi samotné psaní problémy nedělá. Ovšem důležité jsou nápady, abych měl co a o čem psát. Denně sice sedám k počítači, ale produktivita bývá různá. Také musím sledovat, co píší mí kolegové, a číst odbornou historickou literaturu. A konečně jakousi nezbytnou psychohygienu představuje život se smečkou psů a koček, přítulných stvoření, která nás mají dokonale ochočené.

Zmínil jste se o tom, že sledujete, co píší vaši kolegové. Můžete některé knihy přátel uvést?
Právě čtu od Otomara Dvořáka „1848! Rok hrdinů, milenců a zrádců" a chystám se na první díl „Husitské epopeje" od dalšího kamaráda Vlasty Vondrušky, i když je na můj vkus příliš objemný. Já mám raději o něco tenčí knížky.

Co sám chystáte v nejbližší době? Na co se od vás mohou čtenáři těšit?
Odevzdal jsem další román ze série V tajných službách Otce vlasti, líčící příběhy dominikána Pavla, který je agentem Karla IV., jakýmsi středověkým Jamesem Bondem. Román se jmenuje se Svatý grál a doufám, že uspokojí všechny čtenáře milující tajemství a napětí. Vyjde ovšem až v příštím roce.

OLDŘICH NOVÝ