Ve svých knihách se věnuje zejména české historii. Nový román s názvem Zakázané doteky přijel autor osobně představit do svého rodného města.

Proč se při psaní věnujete tématu „krvavých detektivek"?
Nemám pocit, že bych psal krvavé detektivky. Mám pocit, že moje díla tak někdo spíš dříve označil a zažilo se to.

A jak byste je označil vy sám?
Já píšu romány ze 17. století, v nichž je motivem láska, zločin a různé lidské příběhy a situace. U klasické detektivky není známý zločinec a po něm se téměř v celé knize pátrá. V thrilleru je zločinec od počátku známý a příběh popisuje, jak je pachatel dopadnut. Já mám v románech vždy dva příběhy. Například v knize Satanovy chvíle se první příběh odehrává během jednoho týdne a druhý příběh během osmi let. Nakonec se oba příběhy setkají. V každém románu zároveň dominuje určité řemeslo, například chovatelství koní, komedianti a provazochodci, šperkařství a v poslední knize je to básnictví.

Jsou vaše postavy vymyšlené nebo se můžeme setkat s jejich potomky?
Ve svých románech to často střídám. Zeman Jožík Bukovský, který bývá v mých knihách pověřený vyřešením případů, je fiktivní postava, ale objevuje se tam mnoho reálných historických postav. Například Václav Hrůza byl významný pelhřimovský činitel – královský rychtář. Mám pocit, že se tady po něm jmenuje i ulice.(Primase Hrůzy – pozn.aut.)

I když jste většinu života strávil v Praze, máte úzké vazby i na Pelhřmovsko, kde se odehrává většina románů.
Je to jednak nostalgie, protože jsem se zde narodil, jezdím sem a cítím se zde doma. A za druhé to tady znám, což je pro mě výhodné, protože v knihách nemusím tolik improvizovat a vymýšlet si krajinu, ve které se děj odehrává.

S tím souvisí i poslední otázka. Chtěl byste se z rušné Prahy vrátit sem na venkov?
Já bych se tomu vůbec nebránil, ale to bych tady musel mít dům a ten tady nemám. Takže se nemám kam vracet.

Eva Leligdonová