VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Lidé mají radši smutné písně. Aspoň vědí, že v trápení nejsou sami

Libkova Voda – Moje česká vlast nebo Slzičky patří k nejhranějším písničkovým gratulacím v rádiích.

4.11.2014
SDÍLEJ:

Kapela LibkovankaFoto: Deník/Archiv

Málokdo ale ví, že slova k nim sepsal textař, trumpetista, příležitostný bubeník a posledních šest let i kapelník Zdeněk Beneš. Ačkoli prvních 34 let života prožil v Praze, říká, že od dětství ho to táhlo do jižních Čech. Proto se postupně přestěhoval do dechovkou proslulé Soběslavi, a pak díky účinkování v kapele Božejáci do Libkovy Vody u Pelhřimova. Zde také spolu s Michalem Marešem založil dechovku Libkovanku, která posluchače zaujme nejen zpěvem a zelenočernými kostýmy, ale i mladými muzikanty. Na „dechovkáře" má Zdeněk Beneš velmi netradičního koníčka: je totiž motorkář. S motorkou je vyfocený i na albu svých dvaceti hitů v podání Veselky Ladislava Kubeše, které vyšlo před pěti lety k jeho padesátinám.

Kdy jste začal psát texty?
Když mně bylo kolem dvaceti. Původně jsem to zamýšlel jako básničky, ale pak jsem si řekl: Ono by se to dalo i zhudebnit. Ale nepředstavoval jsem si , že by mi to mohl někdo natočit. Ale dechovku jsem měl rád od dětství, babička a maminka mě s ní nenásilně seznamovaly a doma se dechovkové písničky hrály z desek a zpívaly. Byly to hlavně písničky Karla Polaty. Na žádný nástroj jsem nehrál, pro textování to ani není třeba. I když je pravda, že když jsem pak sám začal hrát na doprovodnou trumpetu, tak se mi textovalo lépe, protože už jsem měl o písničkách bližší představu.

Kolik písní jste otextoval a jak se ty první dostaly do éteru?
Je to něco přes sto textů. Jako kluk jsem si chodil s magnetofonem natáčet kapely, pak jsem se seznámil se skladatelem Ádou Doškem a ten mi první tři texty zhudebnil. První byla polka Návrat na Šumavu.

O valčíku s vaším textem „Moje jižní Čechy, moje česká vlast," se mluví jako o jihočeské „dechovkové" hymně. Jak text vznikl?
To byla stará lidová písnička z první světové války a její původní text byl o tom, že v Uhrách mají dobré víno, cimbál, papriku, guláš a tak dál. Ladislav Kubeš píseň upravil, ale říkal mi, že s tímhle textem se hrát nedá, tak abych prý udělal jiný. Tak jsem to zkusil. A písnička měla štěstí, že Veselka ji jako novinku nazpívala zrovna v roce 1990, kdy se u nás obnovilo vlastenectví. Nový text se ujal a ten původní už se dnes téměř nehraje.

Čím se při psaní textů inspirujete, máte nějaký vzor?
Snažím se ty písničky dělat tak, aby to bylo jako ze života – to jsou třeba Přátelé nám zůstanou nebo Slzičky. A také rád píšu texty o přírodě, vesnické krajině, ať už je to Šumava nebo Vysočina.

Co vás kromě textování na dechovce baví?
Baví mě objevovat polozapomenuté písničky. Nedávno jsem si vzpomněl, že moje babička zpívávala písničku Tam na břehu řeky Driny. Nevěděl jsem, že to je písnička z první světové války, kdy Češi za Rakousko-Uhersko bojovali se Srby. Dal jsem dohromady text, který jsem si tak nějak pamatoval, a písničku jsme poprvé zahráli teď na našem říjnovém koncertu v Božejově. Kdybych měl repertoár koncertů sestavovat jen podle svého vkusu, tak bych tam dal většinu neobehraných a méně známých skladeb. Jenže ono to nejde, lidé si chtějí také zazpívat. Ideální je obojí zkombinovat, začít spíš méně známými a končit nejznámějšími.

Mají lidé radši smutnější, nebo veselejší písničky?
Spíš smutnější. Vysvětluji si to tím, že u těch smutných jsou tak nějak uklidněni tím, že ve svém trápení nejsou sami a že lidé z těch písní mají někdy ještě horší trápení než oni. I já jsem odmalička měl rád smutnější písničky, přitom povahou jsem spíš veselý. Možná proto jsou ty nejhranější z těch mých textů také smutné – Slzičky, Když odchází mládí nebo Krásný sen. U Slziček je zajímavé, že někdo je občas přejmenuje na Slzičky štěstí, a už jsem i slyšel, že kapela u třetí sloky ze setrvačnosti zpívá „jsou to slzičky štěstí". Přitom tam už se mluví o pohřbu a má se zpívat „jsou to slzičky bolu". Slzičky jsou veselá i smutná píseň.

Zkusil jste k textům skládat i melodie?
Jen jednou. Ta písnička je napůl slowfox a napůl dechovka, jmenuje se Vrať se mi zpátky a je to vzpomínka na dovolenou u moře. Tam mě s textem napadla i melodie. Jinak ale maximálně skladatelům předám námět na melodii a nechávám to na nich, oni v tom mají praxi. Vymyslet samotnou melodii ještě není zas tak těžké, ale nejpracnější je rozepsání na jednotlivé nástroje.

Je u dechovky důležitější text, nebo melodie?
Nechci, aby to ode mě nevypadalo hloupě, takže nechci roli textu přeceňovat. Ale lidé dost často poslouchají, o čem písnička je. Někde se hrají i instrumentální písně bez zpěvu a i naši muzikanti by je často rádi hráli, ale já je brzdím, protože mám z různých festivalů vyzkoušené, že lidé mají radši, když si můžou zazpívat. Proto většinou u kratšího koncertu prosazuju instrumentální jen první skladbu, u těch delších už jich může být víc, ale také ne moc.

Sám hrajete na trumpetu a na bubny. Po kom jste zdědil muzikantský talent?
V rodině nepamatuji, že by někdo na něco hrál, leda někdo ze vzdálenějších předků. Bicí jsem měl rád odmalička a naučil jsem se na ně sám podle not. Ty mě hodně baví. Na trumpetu jsem se začal učit teprve jako dospělý v pelhřimovské hudebce.

To už jste bydlel v Libkově Vodě. Jak jste se sem dostal?
Když jsem hrál v Božejácích, zdejší starosta mi říkal, že tu budou nové parcely a že jednu z nich si můžu koupit. Využil jsem toho a před třinácti lety jsem se sem přestěhoval.

A jak vznikl nápad založit Libkovanku? Zvlášť když kousek odsud je Božejov, kde vznikli známí Božejáci…
Bylo to v době, kdy nás od Božejáků asi pět odešlo. A po nějaké době jsme si s těmi kluky řekli, že nebudeme jen tak sedět, ale že bychom nějakou kapelu založili. Nechtěli jsme malou „pětku", ale dvanáctičlennou kapelu, se čtyřmi zpěváky. To je podobné obsazení jako Božejáci, ale řekli jsme si, že budeme mít jiný repertoár. Takže některé tradiční písničky, které hrají Božejáci, nehrajeme ne proto, že by se nám nelíbily, ale proto, že jim je nechceme brát a že chceme hrát jinak.

Libkovanka stejně jako Božejáci zdůrazňuje, že je jihočeská dechovka. Co to znamená?
Hrajeme převážně skladby jihočeských a šumavských autorů, i když občas i nějakou moravskou. Mockrát mi lidi říkali: „Vždyť Libkova Voda nejsou Jižní Čechy, ale Vysočina!" Ano, ale Pelhřimovsko vždycky patřilo do Jihočeského kraje. V jihočeské dechovce je obsazení nástrojů stejné jako na Moravě, ale je tam volnější styl než v moravské dechovce, která se zdá hodně rychlá. I složení písniček je jiné. A i když se jihočeská kapela snaží dobře zahrát moravskou písničku, není to prostě ono.

Na vašem prvním CD je ale i slovenská lidová píseň Za mňa i za těba…
To je jedna z mála výjimek. Píseň jsme slyšeli u jedné slovenské kapely, tak jsme napsali kapelníkovi, on nám ji poslal a my jsme ji natočili. Nakonec se uchytila, občas ji lidé chtějí zahrát i v rozhlase.

Libkovanka má věkový průměr pod třicet let. Jak se vám daří motivovat mladé muzikanty?
Penězi to asi nebude, protože si myslím, že zručný řemeslník by si za dobu našeho hraní vydělal víc. Samozřejmě mají nějaké peníze, ale není to tak, že by to dělali pro ně, musí je to bavit. A dokud je to bude bavit, budou hrát. Samozřejmě můžou odejít jinam, nebo u nich zvítězí jiný zájem. Ale je to zábava a u té násilím nikoho držet nemůžete.

Odkud jsou většinou členové Libkovanky?
Z Libkovy Vody jsem vlastně jen já. Část je z okolí, ale někteří jsou i zdaleka, i sto kilometrů. To je horší kvůli zkouškám. Takže sice se scházíme u mě, ale někdy jim pošlu předem naskenované noty, aby se na to před zkouškou podívali a lépe se orientovali. Zpěváci mohou někdy dělat zkoušku i bez kapely, protože mají noty nebo nahraný doprovod. Každopádně se všichni musí víc učit sami, nemůžou spoléhat, že se to vyřeší na zkoušce. Na už zmíněném božejovském koncertě jsem byl mile překvapený, že i novinky se zahrály dobře, protože do toho všichni dali energii.

Chodí vzhledem k věku muzikantů na vaše koncerty i víc mladších lidí?
Taky přijdou, ale hlavně chodí generace mezi 50 a 70 lety. Oni mladí sice říkají, že na dechovku nechodí, ale naše zkušenost třeba z jedné zábavy u Kolína je taková, že když si dají nějaké pivo, tak jim najednou dechovka nevadí – a zpívají to, co znají, třeba Co jste hasiči… Ona byla taková móda, že i některé známé osobnosti v televizi často říkaly: „Mám rád všechny hudební žánry kromě dechovky". Já kdybych nějaký žánr neměl rád, tak na něj nepůjdu, ale nebudu to říkat. Ono to je sice klišé říct „mám rád každou dobrou muziku", ale něco na tom je. Muzika je buď dobrá, nebo špatná, a je jedno, co je to žánr.

Hrajete třeba i rockové nebo popové skladby? Jaký na to máte názor?
Na začátku jsme zvažovali, jestli se pouštět i do moderních skladeb, abychom mohli hrát na plesech. A ti naši mladí muzikanti to překvapivě nechtěli, a tak jsme se shodli, že zatím zůstaneme u dechovky. Když někdo hraje něco, co není určené pro dechovky, není to ono. To je, jako kdybyste chtěl hrát na kytaru Škoda lásky – půjde to, ale vypadá to nepřirozeně.

Vaším koníčkem je motorka o obsahu tisíc kubických centimetrů. To je u kapelníka dechovky dost netradiční.
Když jsem na ní přijel na jedno vystoupení, tak mi pořadatelé nechtěli věřit, že jdu na dechovky, natož že tam hraju. Nebo mi povídá jeden známý, když se to dozvěděl: „Zdeňku, a já myslel, že seš slušnej člověk!" A přitom já jsem se mezi motorkáři setkal se samými slušnými lidmi, nemůžu říct, že bych tam potkal někoho agresivního.

Zdeněk Beneš

Narodil se roku 1959, vystudoval geologickou průmyslovku a na čas se pak geologii i věnoval. Poté pracoval jako prodejce „cédéček". Hrál v kapelách Veselka, Božejáci a před šesti lety založil Libkovanku. Ta hraje v obsazení dvanácti muzikantů a čtyř zpěváků. Roku 2010 vydala první CD s názvem Dobrým přátelům hraje jihočeská Libkovanka. O rok později následovalo DVD V pošumavském kraji 
a v roce 2012 druhé CD Z našeho kraje. Příští rok hodlá kapela vydat třetí desku.

Autor: Jan Mazanec

4.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Radek Koten
5

Radek Koten (SPD): Jako jediná strana prosazujeme přímou demokracii

Ilustrační foto.
AKTUALIZOVÁNO

Ve Stranné u Telče usmrtil dítě zemědělský stroj

Cena povinného ručení plíživě stoupá. Pojišťovny na něm tratí

Povinné ručení by mělo podražit. Důvod je prostý, už delší dobu nevydělává a pojišťovny na něm navíc tratí. Kdo zdražení pocítí nejvíce a kdy k němu vlastně dojde, vysvětluje Zbyněk Kuběj, analytik neživotního pojištění Partners.

Řidiči budou muset v Holušicích sundat nohu z plynu

Kaliště, Červená Řečice – Obce na Pelhřimovsku se snaží bojovat proti rychle jezdícím řidičům a zvyšovat bezpečnost pro své obyvatele. V Červené Řečici z toho důvodu vybudovali retardér, zastupitelstvo v Kališti oproti tomu odhlasovalo snížení rychlosti v místní části Holušice.

Bramborářské dny zhodnotily letošní sklizeň. Bude slabší

Vysočina – Letošní sklizeň brambor bude pravděpodobně o dvanáct procent slabší, než v loňském roce. Na semináři, který byl součástí Bramborářských dnů v Havlíčkově Brodě, to sdělil předseda Českého bramborářského svazu Miloslav Chlan.

Z garáže se ztratila JAWA i kompresor

Pelhřimov – Případ odcizení kompresoru a motocyklu JAWA 175 MZ zaměstnává hned od začátku týdne policii z obvodního oddělení v Pelhřimově.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení