Martina píše povídky, básně i recenze, které publikuje na svém blogu Lži bez cenzury.

Jak jsi začala s psaním? Pamatuješ si na svou první povídku?
Vlastně si ani nepamatuju, jak to začalo. Mohlo mi být tak osm nebo devět let a začala jsem psát příběhy a básničky. A začalo mě to bavit, tak jsem si asi v deseti založila blog. A od té doby jsem psát nepřestala, i když jsem střídala blogy i přezdívky.

Máš nějaký rituál, něco, čím vždycky začneš?
Žádný rituál vyloženě nemám, ale často při psaní poslouchám hudbu, například The Beatles nebo The Smiths. A nedokážu psát, když nemám uklizeno.

Co je tvým hlavním tématem? O čem ráda píšeš?
O lidech. Ráda se dívám kolem sebe a přemýšlím o lidech, které vidím. Proč se chovají tak, jak se chovají. Jaký je zrovna jejich příběh. Snažím se psát o realitě, ale trochu jinýma očima.

Jaké jsou tvé největší dosavadní úspěchy?
Jak se to vezme. Na jedné straně určitě nominace na Zlatý oříšek, ale tím největším úspěchem je pro mě asi už jen samotný fakt, že mě vůbec někdo čte a že se to někomu opravdu líbí.

Jaká byla soutěž Zlatý Oříšek? Dala ti ta zkušenost něco?
Natáčení pořadu pro televizi byla zajímavá zkušenost, ale podruhé už bych do toho určitě nešla. Přišlo mi totiž, že to bylo trochu moc o tom pořadu a trochu málo o těch dětech.

A co dál? Chtěla by ses třeba jednou psaním živit?
Psát rozhodně nepřestanu, jestli se tím někdy budu živit, to teď říct nemůžu. Jen těžko můžu říct, co bude za pár měsíců, natož za pár let. Dokud ale budu mít co psát, tak budu psát. Ono nakonec moc nezáleží na tom, zda je to jen blog, nebo pravá kniha. I kdyby mě četl jen jeden člověk, bude to pro mě úspěch.

Viktorie Vítů