A většinou se dalo konstatovat, že nic nepokazil. Služby jednadvacetiletého mladíka, který má vyřízeny střídavé starty z Tábora, ocenil i nový trenér Martin Meloun, který po dramatickém zápase prohlásil: „Chytal dobře. Výrazně nás podržel.“

Jak jste se dostal k hokeji?

Můj brácha ho v Českých Budějovicích hrál a já jako ten mladší jsem to chtěl také zkusit. Nejprve jsem se stavěl do pole, ale poté jsem si řekl, že bych si chtěl vyzkoušet chytat. A už mi to zůstalo.

Vzpomenete si ještě na svoje úplně první krůčky na ledě?

Moje začátky byly těžké, jako ve všem. Hodně mi ovšem pomohl můj první trenér Mls, který mě všechno učil. Velký dík také patří samozřejmě rodičům, kteří mě podporují i nyní.

Postupně jste se dostal až do budějovické juniorky…

Tak na tohle období vzpomínám strašně rád. A obzvlášť na poslední sezony, kdy jsme bojovali o finále juniorské extraligy s Vítkovicemi, které se později staly mistry.

Vaše zážitky asi umocňuje i fakt, že jste byl v té době brankářskou jedničkou, je to tak?

Určitě! Věděl jsem, že mám důvěru trenérů. Mohl jsem být klidnější a víc tak pomáhat týmu.

Tehdy se o vás hovořilo jako o velkém příslibu do budoucna, ale rázem bylo všechno jinak. Co se stalo?

Zásluhou celkem vydařené poslední sezony v juniorech jsem dostal šanci jezdit na některé zápasy s áčkem a dokonce si splnil sen a zachytal si zápas za první mužstvo proti Kladnu. Pak ovšem skončila sezona a mně smlouva. Čekal jsem, že půjdu do přípravy s áčkem, jenže nikdo se mi neozval. Proto jsem si hledal jiné angažmá. Dostal jsem nabídku z Tábora, kterou jsem přijal, jenže nastal problém. Budějovice se mnou měly jiné plány, chtěly mě poslat do Písku, kam jsem ovšem nechtěl. Jenže se nedalo nic dělat, tak jsem týden strávil v Písku a nakonec přece jen do Tábora odešel.

Ve své první sezoně mezi muži jste ovšem ani v Táboře příliš prostoru nedostal. Přesto vaše angažmá pokračovalo…

Určitě jsem doufal, že mi dají nějakou šanci, ale většinou jsem v utkáních pouze střídal. Beru to tak, že jsem mladý a na svoji příležitost si musím počkat. A když ji dostanu, tak ji musím využít. Udělám pro to maximum.

V mnoha týmech sice nejsou trenéři gólmanů, ale v Budějovicích a v Táboře jste měl na ně štěstí. Dají se nějak Gula a Kovač porovnat?

Rozdíl je rozhodně markantní. V Táboře je práce s brankáři na nejvyšší úrovni, s Budějovicemi to nejde srovnávat. Trenér Kovač tomu dává sto procent.

Jak se vůbec zrodil váš střídavý start do druhé ligy? A proč zrovna do Pelhřimova?

Loni to vzniklo právě díky trenéru Kovačovi, který mě do Pelhřimova doporučil. Původně jsem měl sice jít do Milevska, ale to ze soutěže odstoupilo, takže jsem začal jezdit sbírat zkušenosti se seniorským hokejem právě sem.

Na konci loňské sezony jste si vybojoval v Pelhřimově své místo a dojížděl pravidelně. Jak byste zhodnotil závěr sezony, který se mužstvu nepovedl?

Byla to obrovská škoda, že jsme do play off nepostoupili. O to víc, že jsme o postup přišli až v posledním utkání, navíc před svými fanoušky. I takový je ale sport.

Letos jste tady příležitost dostal znovu. A zdá se, že vedení Spartaku je s vámi spokojeno. Také to tak cítíte?

Rozhodně si nemohu stěžovat, jsem spokojený. Pokaždé mě potěší, když se domluvíme na dalším zápase, když můžu přijet, a snad i pomoci.

Nyní jste však v Pelhřimově pár utkání vynechal. Nesl jste tuhle pauzu těžko?

Nevěděl jsem, co se děje, ale stále jsem věřil, že si za Spartak ještě zachytám. Když jsem se dozvěděl, že bych měl chytat proti Trutnovu, byl jsem zase klidnější.

Na druhou stranu jste se stal v Táboře dvojkou…

Sice jsem se zase o kousek posunul ke svému snu, ale musím na sobě pracovat i nadále. Pořád doufat, že příležitost přijde.

Mezi tím, co jste jezdil s Táborem a nebyl v Pelhřimově, došlo v týmu ke změně trenéra. Myslíte, že to dodá mužstvu nový impulz?

Určitě. Ovšem není to jenom o trenérovi, zápas hrají především hokejisté na ledě. Ti se o dobré výsledky musí poprat sami.

Nepřemýšlel jste někdy nad tím, jak byste se rozhodl, kdyby přišla nabídka z Pelhřimova na hostování nebo na přestup?

To je hodně těžká otázka a nejde na ni odpovědět okamžitě. Určitě bych o tom ale přemýšlel. A podle množství jiných nabídek bych se pak rozhodl (usmívá se).

Je něco, co vám ve Spartaku vadí?

Ne, nemohu si na nic stěžovat, jsem tady spokojený. A ještě abych nebyl, když dostávám takový prostor. Taky mě velice mile překvapila parta v kabině, která je naprosto bez problémů a táhne za jeden provaz.

Našel jste už nějakého velkého kamaráda, nebo jsou to všichni „pouze“ spoluhráči?

Jelikož jezdím jenom na zápasy, není příliš času se nějak lépe poznat. S kluky ale vycházím dobře a rozhodně je neberu jen jako spoluhráče.

Jak vnímáte vaše časté cestování? Vždyť denně musíte dojíždět z Českých Budějovic do Tábora, a teď navíc nyní i na zápasy do Pelhřimova…

Je pravda, že se najezdím dost, ale do Tábora se v řízení střídáme a do Pelhřimova vždycky nějak dojedu (směje se). Na druhou stranu mě řízení baví, nedělá mi problém.

Prozradíte svůj největší hokejový cíl?

Momentálně asi ten, že se chci prosadit v první lize. Do budoucna bych se chtěl hokejem hlavně bavit.

Myslel jste už také na zadní vrátka? Co byste dělal, kdybyste musel s profesionálním hokejem skončit?

Na ty musí myslet každý. Člověk nikdy neví, co se může stát. Já mám automobilní školu, takže bych dělal určitě něco v oboru. Buď automechanika, nebo klidně i řidiče.

Věnujete se i jinému sportu než hokeji?

Rád chodím hrát fotbal a také rybařím.

Autor: Jiří Rada